„Postavili tu u stadionu nové budovy, zázemí je mnohem lepší. Natekla sem spousta peněz, ale i přesto to zůstal navenek skromnější areál, hezky zasazený do přírody. Prostě nic bombastického,“ vyprávěl Roman Dostál.
Přepadla vás po příjezdu nostalgie?
Úplně ne. Zato jsem se hned setkal s tehdejšími parťáky, co jsme tu byli spolu na stupních vítězů. Takže mám fotku s Němcem Greisem po dvanácti letech, komentuje teď pro Eurosport. A Rico Gross je tady samozřejmě taky, trénuje Rusy..
Tehdy ovšem s vámi závodil i jiný skvělý biatlonista, který tady i po dvanácti letech stále sbírá medaile...
Ole (Einar Björndalen) je holt borec. Je sice o čtyři roky mladší než já, ale asi bych už v jeho letech nechtěl závodit. Neumím si to ani představit. Jezdit do čtyřiceti mi stačilo.
Jak na váš zlatý hochfilzenský závod z roku 2005 vzpomínáte?
Když jsme sem tehdy odjížděli, věděl jsem, že se mi forma povedla načasovat suprově. Měli jsme podobnou přípravu jako letos náš tým. Zůstali jsme na ní v Anterselvě a potom v Obertilliachu a strávili jsme tak dva týdny ve výšce. Ke konci jsem věděl jsem, že jsem na tom běžecky opravdu dobře. A na střelnici se toho dne tady zaplaťpánbůh všechno sešlo. I po psychické stránce jsem byl pohodě. Akorát byl ten den pořádně náročný. Už brzy ráno mě vylosovali na krevní doping, kam chodilo deset lidí. Tím pádem jsem byl ochuzený o čas na testování. Přitom ten den byly dost šílené podmínky.
MEDAILISTÉ V ROCE 2005. Zleva stříbrný Michael Greis, uprostřed zlatý Roman Dostál, vpravo bronzový Rico Gross.
Kde máte dnes vaši zlatou medaili?
Teď je vystavená na Tesance (Dostálův penzion nedaleko od Bedřichova v Jizerských horách). Tak, aby si ji tam naši hosté mohli prohlédnout. Je tedy hned u vchodu pro ubytované, mají ji tam na ráně a s ní i další vzpomínkové věci a medaile. Je to lepší, než aby doma ležely ladem. Takhle je tam aspoň někdo vnímá.
Jste velmi zaměstnaným mužem. Jaké všechny funkce ve vašem penzionu vlastně máte?
Od A až po Z. Je rodinný, vedeme ho se ženou, máme tam kuchařku a ještě jednu holčinu a pomáhají nám i rodiče. Jsem správce, manažer, číšník, všechno co je potřeba. Na odklízení sněhu jsem letos sice použil síly traktoru, ale té práce je tam i tak dost, když začne padat. To potom pět šest hodin trávím venku. Někdy ten můj pracovní den má klidně i čtrnáct hodin.
Komentování biatlonových přenosů je pro občas vás alespoň změna?Spíše koníček, který mi přidělává práci. Protože pokud zrovna nejsem v penzionu, tak mám nervy, jak to mám všechno udělat a zařídit. Když jsem v Hochfilzenu, tak jsem nervozní, co se doma sype. Odjedu komentovat, zabouchnu dveře a najednou se dovídám, že doma nejde tohle a tohle. To už je klasika.
Ale biatlon doslova milujete, i proto se snažíte vše skloubit?
Snažím se, ale už to moc nejde. Chalupa nám kapacitně narostla a zájem je tak velký, že to budu muset nějak vyřešit. Asi se o ní bude muset starat na stálo i někdo další.
Život je najednou diametrálně odlišný od někdejší sportovní kariéry, že?Je hodně jiný. Já chtěl vyzkoušet něco jiného. Ne že bych po kariéře utíkal od biatlonu, ale chtěl jsem si od něj odpočinout, Bylo toho předtím opravdu hodně. Cítil jsem, že bych měl být chvíli doma.
Budou biatlonisté z vašich dětí?
Syn Roman nesportuje, je zaměřený jinak. Je mu dvanáct a dělám si občas srandu, že před ním je slovo sport sprosté slovo. Chodí do dramatického kroužku, na výtvarku, hraje na piano.
Umělecké sklony měla i Gabriela Koukalová. A pak se to zlomilo.
U něj se to nezlomí, kdybychom ho tlačili do sportu, to bychom mu způsobili doživotní trauma.
A dcera?
Anetě je devět, a je to číslo. Chodí na tanečky, na tenis. Na sport je šikovná. Biatlon zatím nedělá. Sice máme stopy za chalupou, ona by asi i ráda chodila, ale není čas se jí věnovat.
A co vy sám? Zastřílíte si někdy?
Když jsem jezdit pomáhat s juniory. Dva roky jsme rekonstruovali chalupu, tak jsem měl trošku víc času a pomáhat s nimi trenérovi Vlastíkovi Vávrovi. A občas jsem si i střelil.
Měl jste i další nabídky na trenérská místa?
Dokonce i Ondra Rybářů mě k tomu přemlouval, ale mezitím už zjistil, že na to nemám čas a chci být doma. Neříkám, že bych se k trénování v budoucnu třeba v Jablonci nechtěl vrátit, ale zatím ještě ne.
V Hochfilzenu jste mohl mít zlatého nástupce. Jak jste prožíval stříbrný závod Ondřeje Moravce?
Byly to velké nervy. Už jsem Ondru na zlatu viděl, když stahoval náskok Baileyho a když na něj měl na nejvyšším bodě Lowell Bailey jen desetinu. Ale závěr měl Lowell výborný. Jednak mu asi pomohly výborné lyže a pak ho tam asi trošku vytáhl i Volkov, kterého dojel. Ale to patří ke sportu. Ondra si tady medaili zasloužil, připravil se na mistrovství parádně, ale já bych mu moc přál tu zlatou. Těch stříbrných a bronzových už má hodně, ta individuální zlatá mu chybí. Samozřejmě, že ještě nekončí, ale taková šance se třeba už nemusí opakovat.
Mohl to být krásný příběh, kdyby tu po dvanácti letech znovu Čech na mistrovství světa vytrvalostní závod.
V duchu jsem si už během Ondrova závodu říkal, že mu to pomyslné žezlo tady předám. Bohužel to nedopadlo. A Lowell vyhrál v 35 letech, stejně jako se mi to tehdy povedlo mě. Lowell je super kluk, má rád muziku, umí se i oprostit od sportu a vyčistit si tak hlavu. Vítězství bych i jemu moc přál. Jenže v tu chvíli jel proti Ondrovi...
