„Pořád mě mrzí, že to nevyšlo. Nejenže jsme tři čtvrtiny zápasu vedly, ale hlavně jsme hrály pěkný basketbal, na který se muselo dobře dívat,“ říká Hejková s odstupem dvou dnů. „Mít jednu zdravou hráčku navíc, myslím, že bychom vyhrály. V závěru už bylo vidět, že jsou holky unavené, kvalita chyběla.“
Rozhodlo kromě únavy také to, že vám chyběly tři zraněné opory, Vaughnová, Robinsonová a Matovičová?
Hlavně Danielle Robinsonová nám chyběla hodně. Vždyť rozehrávačka Laia Palauová takhle musela odehrát čtyřicet minut, což je strašně moc. Zvládala to fantasticky, ale je jasné, že i jí už ke konci zápasu došly síly. Stejně jako ostatním.
Ještě na začátku poslední čtvrtiny jste ale vedly a skoro až do konce byl zápas otevřený. Čekala jste, že byste mohly Jekatěrinburg až takhle potrápit?
Ale ano, věřila jsem, že to tak může být. První zápas je vždycky těžký, pro každého. Věděla jsem, že až na poslední zápas se sešly v kompletní sestavě, i s Američankami. Ale ani my jsme toho moc nenahrály, připravujeme se krátce. Takže to bylo padesát na padesát. Vydařily se nám některé taktické varianty, o to víc je škoda, že to nakonec skončilo o šest bodů pro soupeře. Kdybychom vyhrály, bylo by to dovedené do dokonalosti.
Mluvila jste o únavě, ale nesehrála v závěru roli také psychika? Několikrát jste měly dvouciferný náskok, v některých pasážích to vypadalo, že Jekatěrinburg se už nezvedne... Neměly to hráčky v hlavách až příliš?
To si nemyslím, máme zkušený tým. Kdyby na tom holky nebyly dobře psychicky, nemohly by do zápasu nastoupit tak sebevědomě. Spíš to bylo naopak, v závěru si hráčky mohly věřit, viděly, že to i proti Jekatěrinburgu může jít. Koordinace už ale kvůli únavě nebyla tak dobrá jako na začátku zápasu.
Jak hráčky reagovaly po zápase? Bylo zklamání hodně velké, nebo bylo znát, že je těší, jak tým plný hvězd potrápily?
Bylo to tak půl na půl. Jedno oko se smálo, druhé trochu plakalo. Všechny hráčky si uvědomovaly, že jsme byly blízko velkému výsledku, ale na druhou stranu... Odcházely do šaten za potlesku fanoušků a cítily, že odehrály dobrý zápas.
Co jste jim po něm řekla vy?
Nemám ve zvyku hned po zápase chodit do šatny. Ani po dobrém, a už vůbec ne po špatném výsledku. Nechci hned dávat průchod emocím, zápasy si vždycky hodnotíme až s odstupem.
Zápas se hrál ještě na Folimance, odkud už se pomalu stěhujete. Ještě tam nastoupíte jednou, pak už bude novým domovem USK zrekonstruovaná hala na Královce. Jak se těšíte?
Moc! Opravdu moc. Máme tam všechen potřebný komfort, hráčky jsou tam zvyklé, protože tam už nějakou dobu trénujeme. A myslím, že to bude dobré i pro diváky. Na Folimance jsme byly dlouho, ale teď se vracíme... Teda aspoň některé z nás, plno hráček už Královku nepamatuje. Pro mě speciálně je to velká nostalgie, protože jsem tam jako mladičká začínala.
Nejdřív ale musíte z Euroligy přepnout na českou ligu, ve které hrajete jen venkovní utkání. Jaké jste na tuhle novinku, díky které nastoupíte v porovnání se soupeřkami jen k polovině zápasů, zaznamenala reakce?
Je jasné, že plno názorů, se kterými jsem se setkala, bylo negativních. Dalo se to čekat. Ale zvlášť teď, když vidím, jaké mají naše hráčky zdravotní problémy, si myslím, že to bylo jedině správné rozhodnutí. Kdyby se nám nakumulovaly další zápasy, únava by se ještě navýšila - zvlášť u reprezentantek. Mohlo by docházet k dalším zraněním, to by nebylo dobré.
Nyní vás čeká Hradec Králové, první tým tabulky. Čekala jste, že bude od začátku hrát takhle nahoře?
Oni každou sezonu hrají ze začátku vysoko, v první třetině ligy se jim většinou daří. Když jim vyjde úvod, chytí se a mohou se držet nahoře. Důležitá utkání je ještě čekají, takže všechno může být časem jinak. Ale není to pro mě překvapení.
Sice hrajete o první místo, přesto je asi těžké hráčky po Eurolize motivovat na českou nejvyšší soutěž. Nebo ne?
Trochu problém to určitě je. Samozřejmě jsou to profesionálky, chtějí vždycky odvést nejlepší výkon, ale pro mě je důležité, aby i z takových zápasů měly radost a aby to na nich bylo vidět. Sport přece není jen o práci a dřině, ale i o té radosti.
