Až jednou budu vzpomínat na olympiádu v Turíně, nejspíš se mi vybaví fantastická atmosféra při závodech, dopravní zmatky, parmská šunka a mozzarella.
Pokud bych měla hry porovnávat s předchozí olympiádou v Salt Lake City 2002, tak by Salt Lake určitě vyhrálo na plné čáře. Stále jsem doufala, že pořadatelé v Turíně nakonec organizaci zvládnou a všechno bude klapat. Bohužel se tak nestalo...
Největší problémy byly s dopravou. Autobusy sice měly určitý časový plán, kdy a kam má který jet, ale řidiči se nějak neuměli dohodnout mezi sebou, a tak se jezdilo, když to člověk uhádal. Nebo když dal šoférovi odznáček.
Nechci si stěžovat úplně na všechno. Bydleli jsme v docela hezkých pokojích, koupelnu jsme na rozdíl od Salt Lake City měli každý na pokoji. Škoda, že chyběly funkční zásuvky a spousta dalších drobností. Jídlo bylo dobré, ačkoliv se pořád opakovalo. Co Italové opravdu umějí, je parmská šunka a mozzarella.
Závodní areál byl připravený asi ze všeho nejlépe. Po několika drobných úpravách se mi trať zdála skvělá. Během závodů jsem vnímala výbornou atmosféru. Přišla se podívat spousta lidí a nejvíce mě potěšilo, že se mezi nimi našla i řada českých fanoušků. Byli opravdu slyšet i vidět. :-) Umělé osvětlení celou show ještě umocnilo.
Je to nepopsatelný zážitek a jsem za něj moc vděčná. Už jenom stát na startu tak velkého závodu je pocta. Závod probíhal podle mých představ. V kvalifikaci rychlá jízda, povedené skoky. Nejprve salto s crossem (překříženými lyžemi) a na spodním můstku helikoptéra (skok s horizontální rotací) s crossem a roznožkou.
Ve finále se mi povedlo rychlost udržet a ještě přidat výšku a obtížnost na skocích. Horní salto mimo osu bylo vysoké a dobře jsem dopadla. Helikoptéra na spodním můstku byla v normě. Šesté místo na olympiádě je super a jsem s ním spokojená. Mám sice ještě co dohánět, ale na příštích hrách jim to všem ukážu.
Naposled se vrátím k bídné dopravě v Turíně. Večer po závodech jsem se nemohla dostat do olympijské vesnice. Pro 100 lidí přistavili jeden autobus se 16 místy. Do vesnice jsem se tedy dostala až kolem desáté hodiny, byla jsem strašně unavená.
Na hrách jsem nemohla zůstat, jak dlouho bych chtěla. Takže jsem se nestihla podívat na jiné sporty, i když jsem strašně chtěla jet na hokej, krasobruslení nebo povzbudit při nějakém závodě běžkyni Katku Neumannovou. Vzhledem k tomu, že sportoviště byla od sebe tak vzdálená a na dopravu nebyl zrovna spoleh, tak jsem viděla jedině finále snowboardistů v U-rampě. Bylo krásné počasí a atmosféra byla opět strhující. Sluníčko vydrželo až do dne našeho odjezdu, takže alespoň počasí se stoprocentně vydařilo. Potom začalo sněžit a podle toho, jaké nastaly zmatky, to italští organizátoři moc nečekali...
