"V jednašedesátém jsem tu byla na nějakých závodech, měli jsme vízum jen na tři dny," zavzpomínala paní Olga při pondělním setkání s novináři.
Pět let po svém olympijském zlatu už přes rok reprezentovala USA.
Čtyři měsíce po Melbourne si totiž vzala amerického kladiváře Harolda Connollyho, shodou okolností tehdy také zlatého medailistu. Zamilovali se do sebe v olympijské vesnici.
"Byla to láska, jakou člověk potká jednou za život. Jenže, to víte, co jsem do té březnové svatby v sedmapadesátém vytrpěla. Sportovkyně z komunistické země a namluví si Američana, musela jsem poslouchat ze všech stran."
Už v Melbourne bylo oběma zamilovaným jasné, že o svůj vztah budou muset bojovat.
"Harold mi říkal, já tě strašně miluju, tak odleť do Ameriky se mnou. A já na to, že ho taky strašně miluju, ale že nikdy bych neutekla. A on, že si teda pro mě bude muset přijet."
S tím Američanem jste to pokazila
Hned po návratu z Austrálie ji namíchli někteří novináři.
"Je to pravda, že jste chtěla útéct, ptal se první. A jak to bylo s tím Connollym, zajímalo druhého," popisuje elegantní dáma. "A na Rudé hvězdě ve Stromovce to pokračovalo. Dali mi za tu medaili hodinky a jeden soudruh povídá: nejspíš bychom vám měli dát něco většího, ale vy jste nám tu olympiádu vyhrála jen na padesát procent. Nechápala jsem, ale on pokračoval: sice jste získala zlato, ale pak jste to pokazila s tím Američanem. A tak to bylo pořád."
Když Connolly dostal v březnu 1957 desetidenní vízum do Československa, bylo už na nejvyšších stranických místech a na úřadech po nekonečných obstrukcích domluvené, že svatba bude. U prezidenta Antonína Zápotockého se za Olgu přimlouvali i manželé Zátopkovi. Hlava státu nakonec s těžkým srdcem svolila.
Ještě krátce předtím však Zápotocký říkal: "Když jí svatbu nepovolíme, tak ona při první příležitosti stejně uteče."
Ty všechny řeči o útěku tehdy ještě slečnu Olgu strašně štvaly. "Mě to prostě uráželo. Já bych fakt nikdy neutekla, ale slýchala jsem to kolem sebe často. Na ty, co o mně tohle říkali, jsem se pak dívala jako na hmyz," otřese se paní Olga znechuceně ještě dnes.
Olze i Haroldovi na úředních místech nakazovali, aby svatbu drželi v tajnosti.
"Nechte si to pro sebe, svatba je přece rodinná záležitost, říkali. Ale mezi lidmi se to stejně rozkřiklo. Když jsme se blížili ke Staroměstské radnici, nejdřív jsem myslela, že je tam srocení davu u nějaké bouračky. Jenže bouračka to nebyla, to na naši svatbu se přišlo podívat třicet tisíc lidí," přidá paní Olga vzpomínku na 27. březen 1957.
Tenkrát v Praze zrovna byla tradiční Matějská pouť.
"Tak jsem Harolda vzala za ruku a říkám, jdeme na lochnesku. No byla to parádní jízda. Když se lochneska zastavila, lidi i my začali vystupovat, když v tom se z amplionu ozvalo: vážení, jestli chcete, zůstaňte sedět, máme tady paní Olgu a pana Harolda, na jejich počest přidáváme ještě jednu jízdu. Pak nás taxikář vzal zadarmo do Libiše za mými rodiči. Prostě normální lidi by se rozdali."
A za pár dní vlakem do Vídně a odtud do Kalifornie.
Stýskalo se jí po rodičích a medicíně
Nejvíc se jí ze začátku stýskalo po rodičích a Univerzitě Karlově, kde před odchodem do Kalifornie tři a půl roku studovala medicínu.
"Já chtěla být doktorkou od třinácti let, fakt. A dodnes živě vidím ten moment, když jsem šla z pražské fakulty naposled. Úplně v dlani cítím to zábradlí, které jsem při té poslední cestě po důvěrně známém schodišti hladíla. Zajímavé, že?"
Lékařská studia chtěla v Americe dokončit.
"Ale ta odborná angličtina pro mě byla strašně těžká. Bojovala jsem s tím statečně, ale když mi pak na univerzitě v Bostonu nepovolili při zkouškách slovník, vzdala jsem to," říká hlasem, jako by si to dodnes vyčítala.
Přestože začala žít v Americe, chtěla dál reprezentovat Československo. Ale to jí komunistický režim zakázal. Požádala tedy o americké občanství a když ho v létě 1960 dostala, ve stejném roce házela diskem na olympijských hrách v Římě za USA. Skončila sedmá, na další olympiádě v Tokiu byla dvanáctá, v Mexiku 1968 šestá. A na svých posledních olympijských hrách v roce 1972 v Mnichově, kde byla vlajkonoškou americké výpravy, skončila šestnáctá.
Od anabolik hned utekla
Závodila na pěti olympijských hrách, znamenitou výkonnost si udržovala poctivým perným tréninkem. Když se řeč stočila na začínající doping, přidala milým způsobem vlastní zkušenost.
"Někdy po roce 1960 přivezli američtí vzpěrači ze Švýcarska takové drobné pilulky, dianabol se tomu říkalo. Prezentovalo se to jako zázračný supervitamín, který podporuje růst síly a rychle odstraňuje únavu. A protože já se při tréninku opravdu strašně nadřela, tu pilulku jsem vzala, šla za jedním doktorem a ptala se, co s tím. A on na mě, že jsem se zbláznila. A jestli prý chci, aby mi slezly vlasy a mít obličej jak měsíční krajinu, tak ať si zahrávám."
Za nějaký čas to ale Olze nedalo a té titěrné tabletky brala jen po polovině. Jenže - dianabol je anabolický steroid, od sedmdesátých let přísně zakázaný podpůrný prostředek.
"Hned to bylo znát, v posilovně jsem na činkách bez problémů zvýšila váhu, po trénincích jsem se cítila skvěle," vypráví olympijská vítězka. "No trvalo to tak měsíc až šest týdnů, když se takhle jednou ráno probudím, odhrnu peřinu a nemůžu věřit svým očím. Volám, Harold, podívej, já mám na kolenou chlupy. Tak mažu za tím doktorem a on zopakoval: tak za čas přijde na řadu to padání vlasů a toho zbrázděného obličeje se dočkáte taky. To víte, že jsem s tím okamžitě sekla."
"Jenom" jsme se rozvedli
S manželem Haroldem mají čtyři dospělé děti, dva syny a dvě dcery, starší Merja ji v Praze doprovází.
"Dali jsme jí tohle jméno, když jsme nějaký čas žili ve Finsku. Po česku je to asi Marie," vysvětluje žena, jejíž manželství před jedenatřiceti lety skončilo. On se i po skončení aktivní činnosti věnoval cele atletice, jí taková úzká specializace nevyhovovala. Měla a chtěla mít mnohem širší záběr.
"Mně to úplné soustředění na atletiku prostě nestačilo," potvrzuje.
Přesto o své osudové lásce mluví až neskutečně láskyplně.
"Já Harolda miluju jako člověka dodnes, on byl tím nejfantastičtějším, co mě kdy potkalo. On se potom znovu oženil, má dvě velké děti, které se těmi našimi stýkají. A já říkám, že vlastně s Haroldem máme těch dětí šest. Prostě jsme se před lety jenom rozvedli..."
Nyní paní Olga do republiky přiletěla na pozvání Českého olympijského výboru, který pořádá setkání olympioniků z Melbourne a ze zimních her v Cortině d´Ampezzo po padesáti letech.
"Těším se hlavně na Danu Zátopkovou, ona s Emilem mně moc pomohli, když mi kdekdo dělal potíže před svatbou s Haroldem," říká paní Olga. "Jednou, ještě před olympiádou v Melbourne, jsem se vydala na Strahov a Zátopkovy tam potkala. Trošku jsme se z atletiky znali, ale pro nás mladé to byli polobozi. A oni se se mnou normálně bavili, Dana mi pak za pár dní dala svou bundu a říkala, s tou jsem vyhrála olympiádu v Helsinkách a spoustu dalších závodů, přinese ti štěstí. A přinesla."
A příbuzenstvo v Česku?
"Teoreticky bych tu měla mít tři bratrance a dvě sestřenice. S jednou z nich se uvidím ve čtvrtek v Libiši."
Obává se, že "své" olympioniky nepozná
Před úterním setkáním s kolegy a kolegyněmi z melbournské olympijské výpravy se obává jediného.
"Víte, mám strach, že po těch padesáti letech skoro nikoho z nich nepoznám. Ale na druhou stranu, kdyby mě někdo z nich potkal v Kalifornii, taky by ho nenapadlo, že kolem něj jde ta zlatá Olina," uzavírá, žena, které je nejlíp mezi mladými.
Proto fešná důchodkyně dodnes působí v jedné z kalifornských institucí, kde mladým přednáší. Ať už se její hodiny týkají ekologie, či prostého povídání o rozmanitých přístupech k životu. Vždyť právě životních zkušeností má tahle vitální dáma na rozdávání.
