"To nejhorší nás ale teprve čeká," tvrdí Zimovčák, který by chtěl dorazit do cíle v Miláně 27. května.
Dalo by se říct, že jste v polovině závodu. Můžete už porovnat Giro d´Italia s Tour de France, kterou jste zdolal loni?
Giro je hodně těžký závod. Máme za sebou kopce, na kterých nás čekalo převýšení osmnáct až dvacet procent. Byla tam místa, kdy jsem musel slézt z kola a tlačit. Mám pocit, že loňská Tour de France nebyla zpočátku tak těžká, jako letošní Giro.
Stoupání určitě nebyla tak strmá jako jsou tady.
Slyšela jsem od spolujezdců, že byste kopce vyjel, kdyby to bylo technicky možné. Replika historického kola ale údajně na povrchu podkluzovala a některé úseky se prostě vyšlapat v sedle nedaly. Je to pravda?
Je to tak. Šlapal jsem, ale kolo se protáčelo a nejelo nahoru. Byl jsem přinucen sesednout ne z fyzických, ale z technických důvodů. Vždy chci totiž jet tak dlouho, jak jen je to možné. Je mi jasné, že když z kola sesednu, tak se značně zpomalím.
Navíc budu pak velmi unavený.
Cyklisté, kteří vás na trati doprovázejí, tvrdí, že jste etapu od etapy v lepší kondici. Cítíte to tak?
Určitě ne. Spíš začíná fungovat připravenost a regenerace. Svým způsobem jsem se na tento cyklistický závod připravoval mnoho let. Prakticky celý život.
Teď jste řekl sám, že začíná fungovat regenerace. Jak je to ale možné, když na ni máte velmi málo času a mnohdy spíte jen pár hodin?
Kapacita lidí je nekonečná. Člověk má v sobě skryté rezervy a ani by netušil, kolik je ze sebe schopen vydat energie. Je pravda, že tady někdy spíme jen čtyři až pět hodin. Do postele se dostaneme třeba po půlnoci a ráno musíme zase v pět hodin ráno vstávat.
Přišla už na vás v průběhu náročných etap nějaká větší krize?
Krize zatím ani ne. Jsou ale dny, kdy jsem strašně unavený a mám obavy, co bude ráno. Mnohdy jsem už zcela mimo hru. V době, kdy odpočívám či spím, kuchař vaří, masér, technik a vlastně všichni ostatní ještě do noci pracují. Po dojezdu slezu z kola, bolí mě nohy a vlastně všechno. Je nádherné, že ráno skočím na kolo jako na začátku.
Zdolávat etapy je pro vás velká dřina. Co vás tedy naopak na Giru zatím nejvíc potěšilo?
Lidi kolem. I když Italové nechtějí věřit, že je to, co dělám, vůbec možné. Sice naši výpravu zdraví, ale myslí si, že jen projedeme nějaký úsek trati. Při časovce jsem potkal Pavla Padrnose, který jezdí v americkém týmu Discovery. Zakřičeli jsme na sebe: "Ahoj!" Velmi mile mě překvapili krajané z Veselí, když mě přijeli povzbudit. Jeden den se k nám pak na třicet kilometrů přidal neznámý cyklista, protože nevěřil, že tak velký kopec vyšlapu. V cíli jsme si pak vyměnili emailové adresy.
O výpravu se stará kuchař, který téměř nespíRáno vstává po čtvrté hodině a dříve než po půlnoci se do postele nedostane. "Věděl jsem, do čeho jdu. Že to bude ale tak náročné, jsem skutečně netušil. Nejhorší je spánkový deficit," povzdechne si Sup, který je kuchařem již dvaatřicet let. "První týden jsem měl chuť sbalit si kufr a odjet domů. Nakonec jsem si ale řekl, že musím vydržet a podpořit Pepu k dosažení cíle v Miláně. Vždyť proto tady také jsem." Všichni členové si jeho umění pochvalují. Jenže neskrývají obavy. A to že i přes výjimečný výdej energie ztloustnou. "Hned jak vstanu, musím připravit snídani pro pětadvacet lidí. Bývá formou švédských stolů. K tomu navařím deset litrů čaje. Kdo chce, dostane kávu," popisuje svou ranní činnost kuchař. Po odjezdu cyklistů z tábora musí nejprve projít se svým pomocníkem pokoje a zkontrolovat, zda někdo něco nezapomněl. Teprve poté vyráží s karavanem do dalšího místa noclehu. Přesuny bývají dlouhé až dvě stě padesát kilometrů. Po cestě musí nakoupit pečivo a maso. Jakmile dorazí do kempu či hotelu, začne s přípravou večeře. Tou bývá polévka, hlavní chod, zeleninový nebo ovocný salát či dezert. Kromě vaření, údržby a řízení karavanu navíc vede i účetnictví výpravy. |
