Trojnásobný olympijský vítěz i mistr světa, světový rekordman a zástupce sportovců v komisi Mezinárodního olympijského výboru však ve svých začátcích ještě zažil éru státem řízeného dopingu.
O tehdejším československém systému zakázané podpory sportovců hovořil exkluzivně pro MF DNES v Curychu po páteční Zlaté lize.
Jak jste ji tehdy vnímal?
Byla jiná doba, každý na ni teď nahlíží úplně jiným způsobem. Myslím, že jsem měl docela štěstí.
Jak to?
Byl jsem mladý. Podle toho, co jsem si přečetl, skončil řízený doping v osmaosmdesátém, kdy jsem začínal. Myslím, že ovzduší, boj Východu se Západem, ideologie, kdo je nejlepší ve zbraních, kdo ve sportu, byly nejhorší v osmdesátém čtyřiaosmdesátém. Asi se to dělalo všude na světě podobně.
Vaše jméno je na seznamu sportovců, kteří museli projít tajnou zkouškou před mistrovstvím světa v roce 1987, který MF DNES uveřejnila.
To mi trochu vadilo. Ne proto, že jsem tam byl napsaný, ale protože nebylo v novinách přidané vysvětlení, že na tu zkoušku museli jít všichni.
Takže jste dostali příkaz?
Jasně. Pamatuju si, že jsem přijel do Prahy z Banské Bystrice, vyfasoval věci na mistrovství světa a šel tam. Tehdy se prostě muselo jít a držet hubu. Vysvětlím tu atmosféru. Když jsem jel poprvé na soustředění do Itálie, musel jsem na vojenské správě slíbit, že se nikde nebudu dívat. A kdybych se náhodou díval, že to řeknu. I když je teď situace jiná, tak před olympiádou jsem vyfasoval věci a šel na antidopingovou zkoušku taky. Samozřejmě, kdybych měl tehdy problémy, zůstaly by skryté. Teď ne.
Nutil vás někdy někdo podepsat souhlas se specializovanou péčí, tedy dopingovým programem?
Nevím. Nevzpomínám si, že by mi někdo nějaký papír dával. Nějaký systém fungoval, ale nikdo nás nenutil, že doping musíme vzít. Byly i jiné věci.
Jaké?
Musel jsem si psát tréninkový deník. Na soustředění v Nymburce se každé ráno v devět četly noviny, bylo politické sezení, pak přijel metodik a kontroloval deníky. Tehdy mi vynadali, že strašně málo trénuju. Tak jsem pak jeden rok jel z Bystrice, něco si vymyslel, načmáral to do deníku ve vlaku a zase to bylo dobrý. Nebo si mysleli, že v Bystrici podepíšu jako voják. Byl jsem ještě záklaďák, přijel jsem ze soustředění a řekl jsem, že nic podepisovat nebudu. Byl to hrozný průšvih. Nahnali mě do Prahy, mluvil jsem s nějakým generálem a ten na mě řval, že půjdu na bojovák, když nezůstanu. Pak to podepsali za mě. Ukazuje to, jak složitá doba se všemi riziky a tlaky to byla.
Nabízel vám tedy někdo doping, abyste byl lepší?
Určitě se o tom mluvilo, jako se o dopingu mluví teď. Je problém, že nikdo nikomu nevěří a vy nedokážete, že je všechno stoprocentně v pořádku. Když byl rok 89, 90, mluvil jsem na svazu. Chtěl jsem, aby mi pořád dělali dopingové zkoušky. Aby měl člověk klid a vidělo se, že se sport dá dělat jinak.
Takže nabízel vám někdo: Dáme ti nějaké preparáty, budeš lepší?
Nabízení jako takové to nebylo. Kdybych býval chtěl, asi by se doping dal sehnat bez problémů. Myslím, že dnes to není jiné.
Když jste začínal v reprezentaci, mluvilo se o dopingu mezi sportovci, nebo to téma bylo tabu?
Někdo o tom klidně dokázal mluvit, někdo ne. Remík (koulař Remigius Machura starší) byl jiný, přímý. Ale já jsem vůbec nevěděl o věcech, které se děly. Že třeba Bugy (diskař Imrich Bugár) měl nějaký pozitivní test.
Jak se na to teď díváte?
Nevím. V té době jsem se bavil s jedním Američanem, oštěpařem. Vysvětloval mi, že oni měli nějaké kódy, zavolali si a pak jim řekli, jestli je dopingová zkouška v pořádku, nebo ne. Měli to chráněné, nevědělo se, kdo volá. Takže, řeknu to asi takhle: lidi, které jsem měl rád, budu mít rád vždycky.
Napadlo vás tenkrát, že třeba Hohnův světový rekord 104 metrů starým typem oštěpu by mohl být produktem východoněmeckých dopingových laboratoří?
Napadlo mě cokoli. Ale když se na to člověk bude dívat tímhle způsobem, vždycky bude ubližovat sám sobě. Na mě se může spousta oštěpařů dívat stejně. S tím nic neuděláte. Jen to, že víte, co děláte, jdete na všechny testy a nemáte s nimi problém. Ale když už se napsalo tohle, měla by se taky napsat jiná věc.
Jaká?
Jak to funguje v současnosti, jak je to pro závodníka někdy složité. Někdy to jsou vážné zásahy do soukromí. Kvůli mimosoutěžním dopingovým kontrolám musí měsíc dopředu psát, kde bude, v kolik hodin bude trénovat. A když se program změní, měl by zavolat na dopingovku. Kdyby totiž pak na místě nebyl, má čárku a může dostat distanc. Jiná věc je, že člověk kontrolu mít musí. Minule jsem se doma bavil se synem a koukám na lednici. Byl tam lístek od doktora a na něm napsaná látka pro sportovce zakázaná. Říkám klukovi: Víš, co to je? Kdybys sportoval, máš problémy.
Znáte dopingová pravidla podrobně?
Úplně podrobně ne, v tom se nikdo nevyzná. Myslím, že jsou složitá i pro lidi, kteří s nimi pracují. Problémovou věcí jsou i výživové doplňky. V některých se nějaké látky objeví, ale protože jde o potravinový doplněk, tak s tím není přes ministerstvo zdravotnictví problém. Myslím, že když je nemůžou sportovci, protože by se báli, nemůžou je ani normální lidi. Měly by mít nějaký atest.
Ještě jedna věc. Myslíte, že lidé, kteří byli do státního dopingu zapleteni, tedy funkcionáři či lékaři, by měli na svých postech pracovat dál? Někteří zůstávají.
Mně to nedělá problém. Myslíte lidi, co kdysi měli něco s komunismem, byli ve funkcích a jsou v nich dál?
Myslím například pana Fojta z atletického svazu.
Říkám: takhle bychom museli odsoudit, nebo mladší generace by musela odsoudit, 95 procent lidí. Třeba Franta Fojt je na svazu jeden z nejpracovitějších. Je to složité téma, je třeba se na něj dívat komplexně. Jsou lidé, kteří dělali závažné věci, mučili politické vězně, a o těch se nemluví. Když tak je třeba vzít do úvahy celou společnost a všechny souvislosti.
