Jak hlasitý jste v tu chvíli byl?
Díval jsem se společně se ženou, dcerou a vnučkami a mám teď průšvih, protože jsem u televize začal tak strašně moc křičet a řvát, až se z toho naše holky rozbrečely. Asi se začaly bát. Starší bude sedm, mladší tři roky. Tak musím do hračkárny, koupit jim nějaké dárky, abych jim ten řev vynahradil.
I vás tedy šokovalo, když režisér přenosu přepnul od ležícího Tonyho Martina na čelo závodu a tam uháněl váš syn?
Bylo to jako sen. Já už se pomalu smiřoval s tím, že na letošní Tour se něco takového asi nepovede, protože Zdenda tolik prostoru od týmu nedostane. Také ve čtvrtek měli původně v Etixxu ve spurtu všechno směřovat na Cavendishe. Takové byly týmové pokyny. Až kdyby Cavendish nemohl, mohli jet na sebe Zdenda a Kwiatkowski. A přesně to se nakonec stalo.
Kdy jste uvěřil, že ho nesjedou?
Až když políbil náramek na ruce. Tlačil jsem ho očima, ale vím, jakým sportem cyklistika je, protože dokud neprojedete páskou, není nic hotovo. Vždyť letos je to jeden pád za druhým.
Později jste si určitě zatelefonovali. Byl hodně emotivní?
Zrovna sedal do týmového auta a říkal mi: Teď jsem absolvoval asi osm tiskovek a rozhovorů. My, když si voláme, tak hned jak mi Zdenda řekne „Ahoj“, vždycky podle tónu jeho hlasu poznám, která bije. A teď jsem z toho „Ahoj“ vycítil, jak strašně šťastný a nadšený je.
Před pěti lety se navzdory některým varovným hlasům rozhodl přejít z terénu na silnici. Na čí straně jste tehdy byl? Rozmlouval jste mu ten přestup?
No, že bych byl úplně šťastný, když odcházel z cyklokrosu, tak to jsem nebyl. Hodně jsme to rozebírali. Ale věděli jsme, že kdyby v tom roce nepřestoupil, už na silnici šanci na velké výkony mít nebude. Kdyby přestupoval až ve 30 nebo v 35 letech, bylo by příliš pozdě. Tehdy šlo o zlomové rozhodnutí kariéry, teď, nebo nikdy. A on v krosu dosáhl všeho. Chtěl další výzvy.
Kdo Zdeňka dobře zná, hovoří o jeho obrovském perfekcionismu a o tom, jakým bláznem je do tréninků. Od malička býval takový?
Už když mu bylo šest nebo sedm, tak já jsem ráno před šestou vstal a Zdenda už nebyl v posteli a někde běhal. K ničemu jsem ho nemusel nutit, vždycky chtěl sám.
A také v současnosti si v tréninku „tajně“ přidává, že?
O tom pravidelně poslouchám od jeho trenéra Petera Hespela. Oni nedělají tréninkové plány na týden nebo na měsíc, ale doslova ze dne na den, podle toho, jak se právě cítí. A Peter ví, že když Zdeňkovi řekne „Pojedeš pět hodin“, tak on si stejně nedá říct a pojede těch hodin šest. Takže Peter mu pak radši ubírá dávky, aby ho trochu přibrzdil. Zdenda je furt stejnej, chce každému dokázat, že na to má.
Co pro to ještě dělá?
Kolikrát mě až zarazilo, že než aby si koupil něco na sebe nebo třeba auto, radši si našetřil a pak si obstaral byt na Mallorce, aby tam mohl celou zimu trénovat. Má tam ideální podmínky, pořídil si i posilovací stroje. Pořád sám cpe peníze do toho, aby mohl jít dál výkonnostně nahoru.
Jednou krizí přesto prošel. Loni po dvou závažných pádech a zraněních potřeboval psychicky podpořit?
Určitě. Tehdy při Eneco Tour jsme taky seděli doma u televize, najednou ležel na zemi, my byli 1 000 kilometrů od něj a... to byla hrůza! To bych nikomu nepřál.
Zato narození syna Lewise muselo být těsně před Tour obrovskou psychickou injekcí.
Lewis se narodil v půl druhé ráno, Ine hned po porodu usnula a Zdenda malého do pěti ráno choval. Byl z něj úplně unesený. Kdykoliv pak přišel do porodnice, nedal ho z ruky. A teď si dokonce domů nechal dát kameru, aby se na něj na dálku kdykoliv mohl podívat. Spánkový deficit z porodu už srovnává. Ale je mu líto, že není s rodinou. Dva dny poté, co si malého přivezli z porodnice, musel na tři týdny odjet. Je to kruté, ale tak to prostě je. Musí se s tím vypořádat.
Pojedete na Tour za ním?
Byli jsme v Belgii, když si malého přivezli z porodnice, a chtěli jsme zajet na časovku do Utrechtu, ale nakonec jsme měli spoustu povinností a nejeli tam. Zdenda nám pak říkal, že už v poledne před časovkou stálo u trati 800 tisíc lidí a při závodě přes milion. Stejně bychom ho viděli maximálně na pět minut před startem, v televizi toho uvidíme víc. Ale vyrazit za ním máme v plánu. Nejspíš na Champs Élysées.
A až on naopak přijede za vámi do Stříbra, čím ho potěšíte?
Mamina mu uvaří třeba jahodové knedlíky, ty má Zdenda strašně rád. Ale jemu stačí ke štěstí, když jsme všichni pohromadě. Během roku se zase tolik nevidíme, je pořád pryč.
