Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Sprcha, dvě postele... Na strohé převlékací buňky v Hochfilzenu zapomeňte

LUXUS. Biatlonisté si v Hochfilzenu užívají netradičních převlékacích buněk, kdy mají k dispozici nově zbudované pokoje i s postelemi. | foto: Český biatlon, Petr Slavík

10 2017
Hochfilzen (Od našeho zpravodaje) - Strohé mobilní převlékací buňky, ve kterých je často stejná zima jako venku a není si tam kde sednout? Na to v Hochfilzenu zapomeňte. Biatlonisté během světového šampionátu využívají nové armádní pokoje i se sprchou, záchodem a dvěma postelemi. „Nic takového jsme na biatlonu nikdy neviděli,“ shodují se.

Ještě před třemi lety tady biatlonisté kvůli převlékání brali za vděk plastovými kostkami. Tolik se toho v hochfilzenském areálu od té doby změnilo.

Kvůli letošnímu světovému šampionátu bylo nutné provést zásadní rekonstrukci jinak vojenského areálu. A tak do ní Rakušané nasypali 21 milionů eur, tedy více než půl miliardy korun.

Postavili krytou střelnici, ze které během šampionátu vyrostlo tiskové centrum. Koncem loňského roku dostavěli i novou hlavní budovu, kde je kromě spousty kanceláří i místo pro VIP hosty a několik komentátorských stánků.

„Je to se vším všudy moderní stadion, který aktuálně nabízí světové podmínky nejen pro sportovce a diváky, ale také pro zástupce médií,“ popisuje šéf tiskového centra Jo Schmid.

Fotogalerie

Ten poslední stavební kus ale biatlonisty zajímá nejvíce. Truppenübungplatz Hochfilzen – Waldlager, tedy Vojenské tréninkové centrum v Hochfilzenu. Tak se budova jmenuje.

Budova, ve které vzniklo i třicet pokojů pro jednotlivé týmy.

Obyčejně je využívají místní vojáci, kteří po celý šampionát vartují kolem areálu a fungují i jako „dobrovolná“ pracovní síla.

„Vždyť sport bez vojáků nebo vojáci bez sportu je něco nemyslitelného. Nejlepší sportovci jsou jakýmisi vzory pro vojáky,“ myslí si místní generálmajor Andreas Pernsteiner.

A biatlon je v základu armádním sportem, vždyť už v roce 1776 se uskutečnil první běh vojenských hlídek, jak se tehdy biatlonu říkalo, mezi norskými a švédskými strážci hranice.

Vojenská biatlonová tradice minimálně v Rakousku přetrvává dodnes. Dominik Landertinger, Simon Eder nebo Katharina Innerhoferová, ti všichni mají ve své kolonce povolání napsáno: voják.

Třicet zmíněných pokojů ale počas šampionátu patří biatlonové rodině.

„Udělali tady strašně moc práce, je tu pořádný komplex chodeb. Vzkvétá to tu a za chvíli budou tak dobrý jako my v Novém Městě,“ myslí si Gabriela Koukalová.

Právě v těchto třiceti pokojích tráví biatlonisté poslední minuty před tréninkem a ty první po něm. Tady se připravují na závody a převlékají. „A nic podobného jsem ještě neviděl,“ směje se tajemně trenér žen Zdeněk Vítek, když kráčí spletitými bílými chodbami a u toho žvýká buchtu.

Míjíme cedulky USA, Lotyšska, Norska. Pak projdeme kolem pokoje Kazachstánu, vedle kterého svítí nápis Czech Republic.

Když Vítek otevírá svítivé bílé dveře, hned na nás z předsíně vybafnou vaky s lyžemi a hůlkami. Jeden z vaků stojí dokonce opřený o sprchovací kout, který biatlonisté ale vesměs nevyužijí.

„Ještě jsem neviděl nikoho, kdo by se po závodu sprchoval. Většinou se všichni jen převlíknou a sprchují se až na hotelu,“ vysvětluje kouč.

Není to jen sprchovací kout, který na první pohled upoutá. V pokoji jsou totiž dvě postele, velký stůl, na parapetech stojí vysílačky a jsou zde i dvě velké šatní skříně. Problém je, že zavřené...

TO JE POHODA, KDYŽ JE POHODA. Trenér žen Zdeněk Vítek v poloze ležící v...

TO JE POHODA, KDYŽ JE POHODA. Trenér žen Zdeněk Vítek v poloze ležící v převlékacím pokoji na stadionu v Hochfilzenu

„To je škoda, protože bychom si tam jinak mohli dát spoustu věcí,“ uvažuje Vítek. Nedostatek prostoru řeší tak, že na volných postelích občas leží náboje, flinty nebo vysílačky. „Ptal jsem se, jestli na to bílé povlečení nechtějí něco hodit. Ale prý to může být špinavé. Tak asi trochu bude,“ směje se trenér.

Místo nedostupných skříní by se týmu hodila spíš větší sedačka, další židle, nebo větší stůl na odkládání nábojů. „Zato některé věci jsou pro nás až zbytečný luxus,“ myslí si Vítek.

Mezi to patří právě i zmíněné postele. Těžko si představit biatlonisty, kteří si přijdou jen tak lehnout do převlékárny.

„Ale já si možná lehnu, až odejdete,“ rozesměje novináře Vítek. „Mám čas, tak proč bych si nelehl, když můžu.“

U biatlonistů ale nic podobného nehrozí.

„Nicméně je to určitě pohodlnější. Nemusíme se courat někam daleko na záchod, je to i takové domáčtější a trochu jiné než jinde. Pro výkon ale nic zásadního,“ uzavírá Eva Puskarčíková.







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze