Ale ona dokáže skloubit obojí a obojí ji baví. "Ale je to docela náročné zvládat, protože studium je dřina. A kombinovat obojí dohromady není jednoduché,“ povídá studentka třetího ročníku Lékařské fakulty na Masarykově univerzitě v Brně.
Stomatologie ji bude za pár let živit, ovšem bez aut by si svůj život asi jen těžko představila. Aby ne. Vždyť se kolem rychlých aut motá už odmalička.
"Vyrůstala jsem v tom a jezdila s taťkou na závody. A v patnácti letech mě poprvé posadil za volant na opuštěném letišti,“ vypráví. "A mně se to zalíbilo. Zkoušela to i starší sestra, ale ta si to jen zkusila a nechytlo ji to. Ta se věnuje sochařině.“ A jakmile mohla začít jezdit závody, byla ve svém živlu.
"Teď se snažím jezdit celé mistrovství republiky závodů do vrchu, což je zhruba deset závodů. Ale nestíhám už celé mistrovství Evropy kvůli studiu.
Tam si závody jen vybírám,“ vysvětluje rodačka ze Světlé nad Sázavou.
Prvně měla letos jet o minulém víkendu vrchařský závod mezi Újezdem u Brna, Sokolnicemi a Pracemi. Jenže se musela nakonec jen dívat, jak na trať vyjíždějí ostatní. Její Formule Dallara se zadrhla v Rakousku a ona neměla auto, s nímž by trať zdolala. "Byla jsem smutná, ale musím si počkat.“
A tak si zazávodí až první květnový víkend v Náměšti nad Oslavou. A snad bez nehody. Protože když poprvé sedla do svého současného vozu právě tady, dopadlo to neslavně.
"Měla jsem formuli teprve tři dny. Neměla jsem ji ještě úplně osahanou a na mokré trati jsem letěla do skály vedle trati a urazila dvě kola,“ vzpomíná nerada. "Ale naštěstí mě to neodradilo. Teď si tam budu dávat určitě větší pozor,“ tuší.
Tvrdí však o sobě, že mimo závody je opatrná řidička. "Jezdím v pohodě,“ usmívá se. A přiznává, že kromě závodění jsou její láskou i motory na dvou kolech. "Motorku vytáhnu v létě, to si tak projíždím tratě, na kterých se jezdí mistrovství republiky do vrchu, zkouším je. Nejvíc se mi asi líbí silnice kolem Ústí nad Orlicí, tam je to moc hezký,“ říká.
A nelákaly ji třeba i závody na okruzích? "Určitě jsou taky zajímavé. Ale táta jezdil vždycky do vrchu. Navíc tohle není tak časově a finančně náročné. Navíc to mám ráda i proto, že tady nejde moc trénovat. Člověk se tu předem akorát sveze v osobním voze,“ vysvětluje.
A co na její vášeň říká otec? "Jsem rád, že jezdí a že bude ještě lepší.“ A oba mají štěstí, že je podporuje klíčová část rodiny."„Mamka určitě,“ culí se Prášková.
