"A až se vrátím, oslavím narozeniny i v Praze. Přátele sezvu k sobě domů. A uvařím jim, co jim pokaždé chutná: kuřecí vykostěné stehenní řízky," plánuje paní Dana.
Když vám bylo osmdesát, vyprávěla jste, jak ještě skáčete v parku přes lavičky. Teď už ne?
Už to nejde. Loni jsem si zlomila lýtkovou kost – a dost blbě, museli mě operovat. Mám v ní teď čtyři hřebíčky, ale naštěstí srostla.
To jste si ji zlomila při tom skákání přes lavičky?
Ne, šla jsem navštívit přítelkyni, manželku Honzy Veselého (bývalý slavný cyklista). Honza umřel a ona dostala mrtvici, tak jsem jí v krámu vybírala kytku, kličkovala jsem mezi kýbly s květinami a přehlédla dva schodky. Zakopla jsem a holení na ně padla. Takže jsem trávila zimu o berlích. Radši mi tu nohu ani nedali do sádry, už mám staré kosti, tak aby koleno neztratilo hybnost.
Přesto vypadáte i v 85 letech stále svěží. Jak to děláte?
To se vám jen zdá.
Nejste snad svěží?
Já si nepřipadám. (rozesměje se) Mám prima dny, kdy se dobře vyspím a cítím se výborně. A pak přijde náraz, kdy si říkám: Mně už tak ubývá fyzických sil – a jsem z toho celá nešťastná. Ale fyzická práce mi proti takovým chandrám pomáhá.
Jaká práce?
Hlavně na zahradě u mě doma v Troji. Synovec mi tam pokosí trávu, já musím plít, prořezávat, sázet i hrabat. Mám ráda květiny. Zeleninu už nepěstuju. Kdysi jsme s Emilem podlehli euforii a pěstovali tam všechno možné: česnek, špenát, dokonce i chřest. Jenže teď všechno koupíte v krásnějším vydání, než když si to vyhrabete ze země.
Proslýchalo se, že se chcete z Troje odstěhovat. Není to tak?
O tom neuvažuju, protože už to nestojí za to. Když je vám85 let, velké plánování postrádá smysl. Troja je krásná, chci tam zůstat, i když se pravděpodobně přemístím do nějakého menšího doupěte. Protože ať člověk chce nebo ne, s léty sil ubývá. Poznenáhlu zjišťuju, že všechno nezvládnu a tu a tam je na zahradě džungle. Jak říkal můj otec: Uč se pokoře, budeš jednou stará. A u mě ten čas právě nastává.
Ale vaše tetička se dožila 96 let. Ještě máte co dohánět.
To ano. Teta byla můj vzor, i když nebyla sportovkyně a vyrostla v klášterní škole. Ale byla chtivá vědění. Do konce života se zajímala o všechno. To se mi líbilo.
Kdy jste naposledy hodila oštěpem?
Dvacet let jsem dělala trenérku, takže do osmdesáti jsem občas nějaký ten lehký hod předvedla. Ovšem pořádně jsem naposledy házela v padesáti. Vsadila jsem se s jedním redaktorem, že až mi bude 40 let, hodím přes 50 metrů, a až budu mít padesátiny, hodím přes čtyřicet. A vyhrála jsem čtyři flašky šampaňského.
Emil vám pak z oštěpů dělal košťata. Zbyl vám vůbec doma nějaký?
Moc jich není. Jeden z mistrovství Evropy ve Stockholmu mi tam ještě visí. Užívám ho jako věšák, třeba na mokré ručníky, protože je v chodbě šikovně zapasovaný v průvanu.
A ten zlatý olympijský z Helsink?
Z toho mi Emil jednou udělal smeták. Starý smeták už zlobil, tak jsem ho ponoukala: Musíme koupit nový. Ale Ťopek (=Emil) povídá: Ten spodek je dobrej.A najednou jsem zjistila, že popadl můj olympijský oštěp z Helsink značky Karhu, dole sundal špičku, trošku ho ošmirgloval, ořezal a narazil na něj ten smeták. Od té doby funguje u nás v kuchyni.
Ještě dnes?
Pořád. I když už bych ho asi měla odložit do muzea. On i ten smeták začíná být opotřebovaný.
Vaše medaile schraňujete kde?
Ty olympijské jsou ve státním archivu. Rozdat je po rodině nemá cenu, to by se poztrácely. Stejně už jsou dvě z těch našich sedmi olympijských pryč, jedna je v Austrálii a druhá bůhvíkde.
V Austrálii? Jak se tam dostala?
Jo, to pan Zátopek rozdal, on byl takový rozdávačný. Moji zlatou z Evropy ve Stockholmu věnoval pro změnu nějakému Němci, bez mého vědomí, to jsem se velmi rozčilila. A jednu svoji zlatou olympijskou dal slavnému australskému běžci Ronu Clarkovi. Z lítosti, že Ron sám nikdy na olympiádě medaili nezískal. Jednou Ron zrovna vandroval po Evropě a Emil ho měl zlanařit do Prahy na závody. A on mu odepsal: Emilku, kvůli tobě přijedu. Ťopek byl tak nadšený, že když Ron odlétal, dal mu na letišti krabičku a říká mu: Podívej se na to, až budeš ve vzduchu, to je můj dárek za tvoje pěkné běhání. Až v letadle potom Ron zjistil, že má Ťopkovu zlatou.
S Emilem jste se narodili oba ve stejný den, ve stejný den jste vyhráli i olympiádu. Věříte na osud?
Věřím, že nás svedla dohromady osudová náhoda. Ale kdovíjaký odborník na mystiku nejsem.
Po jeho smrti jste říkala, že občas máte pocit, jako by tu s vámi stále byl. Ještě nezmizel?
Někdy mi připadá, jako by vlezl do mě. Že mluvím, jako by to řekl on, a ne já.
Kdysi vás zlobilo, když vás představovali jen jako "Emilovu manželku". Vzpomínáte?
Vždyť už toho bylo příliš! Měla jsem zlatou z olympiády, dvě zlaté z Evropy, světový rekord, a pořád mě předváděli jen jako manželku Emila Zátopka. Přitom u něj vždycky vyjmenovali, co všechno dokázal.
A ozvala jste se?
Vlastně až v 58. roce. Emil končil a chtěl, abych toho taky nechala. Jenže já si postavila hlavu. Připadalo mi, že teprve začínám oštěpu rozumět. Tak jsem ještě vyhrála Evropu a hodila světový rekord. Do olympiády zbývaly dva roky a bafuňáři mě lámali, abych vydržela. Pokračovala jsem tedy, i když mě potom bolelo koleno a ty dva roky už byly krutější. Naštěstí jsem dostala i jiný impulz.
Jaký
Objevila se talentovaná oštěpařka Vlasta Pešková a s ní jsem začala trénovat. V Nymburce na soustředění jsme sekerama rubaly dřevo a místo po schodech jsme do prvního patra šplhaly po lanech. Pomohlo nám to, na olympiádě v Římě 1960 jsem ulovila stříbro a Vlasta byla čtvrtá. To byl náš největší ženský oštěpařský úspěch. Až teď nás trumfly holky na mistrovství světa.
Kdybyste se mohla do jednoho dne z vašeho života vrátit a prožít ho znovu, který by to byl?
Jeden pěkný den? To bych váhala mezi sportem a pohodou. Ale asi dám přednost sportu. Takže Helsinky 1952, noc po závodech.
Bouřlivá noc?
Ne, kouzelná. Nemohla jsem spát a ta noc byla tak nádherná! Bydleli jsme tehdy v olympijské vesnici kousek za Helsinkami. To bylo klidné místo v lese u jezera. Já byla po závodech rozrušená, zatímco gymnastky, se kterými jsem bydlela na pokoji, už spokojeně chrupkaly. Tak jsem si vzala tu medaili a sedla si s ní u jezera, v krásné přírodě, při úplňku – a tam jsem si užívala své štěstí.
Ještě pořád vám chodí dopisy z celého světa?
Skoro každý den. Žádosti o podpisy posílají lidé nejvíc z Německa a Skandinávie. Ale třeba i z Kolumbie.
Dokázala byste jim odpovídat i elektronickou poštou, mailem?
Na počítači? To ne. Vystačím si se starým psacím strojem. Kromě mobilu se nezatěžuju žádnými technickými vymoženostmi. Jen by mi přibývaly doma další bedýnky.
Kdybyste teď ulovila zlatou rybku, co byste si přála k narozeninám?
Umřít zdravá. V mém věku si už vážně nemůžu dělat velké a mimořádné plány. Ještě jednou bych ráda k moři, to snad příští rok zvládnu. Jinak? Tak nějak si prožít ještě aspoň dva roky v úplném klidu.
Ale těch tetiččiných 96 let je stále daleko...
No, není to tak daleko. Když už má člověk pětaosmdesát, ten konec je pak kraťounkej.
