Posilovna je spartánská, stěží 5 x 5 metrů. Zdi oprýskané, stroje stařičké, závaží rezavá. Přesto nejrychlejší muž planety Asafa Powell tvrdí: "Neexistuje nic z toho, co Američani dělají ve svých moderních posilovnách, co bych nemohl dělat i tady. Nejsem náročný člověk. Akceptuju, co mám – a snažím se s tím vyjít. Přece se nepřestěhuju do Ameriky!"
Mnoho jeho slavných atletických krajanů právě tam uteklo. On ne. Zůstává na periferii Kingstonu, jamajské metropole, ve které dochází ke třem vraždám denně.
"Úspěch je o tvrdé práci. Není o nářadí v posilovně," zní mantra Powellova kouče, stopadesátikilového bouřliváka Stephena Francise.
U brány univerzity U-tech září obří cedule: "Domov špičkových světových atletů." Tady světový rekordman v běhu na 100 metrů trénuje. Tady kdysi i studoval. "Ale přerušil jsem. Zatím."
Jeho se tedy netýká srocení studentů ve velkém auditoriu pod otevřeným nebem. V dřevěných lavicích jich sedí na tři stovky. "Právě dělají písemné zkoušky," vysvětluje mi asistent kouče Paul Francis. Na čistém vzduchu jim to údajně lépe myslí. Poblíž, u nablýskaného bílého audi trenéra Stephena Francise, debatuje parta atletů. Členové klubu MVP, který Francis založil a jenž na univerzitě sídlí. Zkratka znamená Maximising Velocity and Power. Maximalizace rychlosti a síly.
Běhají od sedmi ráno, potom až večer. Přes den bývá nedýchatelno, 33 stupňů Celsia a drtivá vlhkost. Na Jamajce začalo období dešťů.
Nenajdete tu klasickou atletickou dráhu, žádné mondo ani tartan. Asistent mě vede jen k velké travnaté ploše. "Tohle je náš stadion," ukazuje. "Vidíte ten třísetmetrový travnatý okruh? Od října do března běháme pouze tady." Za oválem, rozměklým po posledním dešti, se na obzoru rýsují Modré hory, kde roste nejlepší káva na světě. "Krásné panoráma," povídám. Asistent se usměje: "Jen počkejte, až zase začne pršet."
Na posilovnu, kde Powell úpí třikrát týdně, je vzhledem k omezenému prostoru pořadník, ti slabší cvičí jen v šatně. Posilovnu si musíte v MVP zasloužit.
Powell u činek nevyniká. "Spoustu lidí by překvapilo, jaké váhy zvedá," tvrdí Francis. "V benči by byl nejslabší ze všech špičkových sprinterů. Pořád mu říkám: V zimě tu makáš málo. Když budeš silnější, bude se ti běhat lehčeji. I na olympiádě."
Otec mi večírky nedovolil
Na půli cesty z U-tech do centra města stojí Devon House, koloniální vila prvního jamajského milionáře černošského původu. Přes ulici sídlí karibská centrála Armády spásy, hned vedle zanedbaných paneláků. Po chodníku kráčí černoch a zničehonic mě osloví: "Hej, Angličane, dej mi deset dolarů." Pro něj jsou všichni běloši Angličané.
Jamajka je zemí kontrastů. Stejně jako je Powell mužem kontrastů.
. Lidé mě prosí o peníze, říká otecOtec William Powell, hlava rodiny, mluvil nejčastěji. Matka Cislin se rozzářila, jakmile se sama rozhovořila o nejmladším synovi. Asafův bratr Nigel zastával roli správce rodinného archivu. Neteř Adia přicupitala, zaujatá návštěvou, a mlčela, protože se styděla. Tak jsme debatovali v sedací soupravě rodičů Asafy Powella. O něm bez něj.
O tichém synovi. O ambicích. O genech. O lenosti. O autech. O cestování. O žadatelích. |
Na dráze fenomén, od roku 2005 král stovky. Tehdy poprvé pokořil v Aténách časem 9,77 světový rekord. Loni ubral další tři setiny. A přece: nikdy nevyhrál olympiádu ani mistrovství světa.
Zatímco ostatní atleti klubu MVP vtipkují, Powell často stojí opodál. Když neběhá, je tichý, skromný, nevýrazný. Tak ho vychovali.
Rodiče jsou pastoři. I na něj, nejmladšího ze svých šesti dětí, byli přísní. "Všichni mí přátelé chodili na party. Mně to otec nedovolil, musel jsem zůstávat doma. Vím, že to byla správná cesta. Nikdy jsem s rodiči neválčil," líčí.
Staršího bratra Michaela zabil zloděj v newyorském taxíku. Další bratr Vaughn zemřel na hřišti při fotbalovém zápase. "Srdeční mrtvice," vzpomíná Powell. "Přitom nám všem připadal tak zdravý."
Tehdy chtěl zdrcený Asafa skončit s atletikou. Zbylí bratři ho přesvědčili, že Vaughn by si to nepřál.
Další rodinná tragédie málem následovala. Otec William těsně unikl smrti, když ho lupiči doma postřelili do hlavy. "Hodně lidí si myslí, že díky mně je teď otec bohatý," posteskne si Asafa.
V 25 letech zůstává svobodný. Čtyři roky se přátelí s Yanique, studentkou psychologie. "Mám s ní plány, ale ještě nejsem připraven," říká. Přímo v MVP kouč Francis sexuální vztahy mezi svými svěřenci zakázal. "Když přijde nějaká holka do klubu a snaží se dostat Asafu do postele, oznámím jí: Prosím, zkoušej to – ale už nebudeš členkou klubu."
Trenér řve. To je normální
O den později vypadá trenér ráno opotřebovaně. Na parkovišti sedí vyčerpaně ve svém audi, zdá se, že spí.
"Těžká noc. A krátká," nadhodí, když mě vidí. Z kufru auta vytáhne skládací stoličku, s hekáním a supěním míří k dráze. Tentokrát nejsme na univerzitě, ale na opačném konci města, kde si klub MVP v průběhu hlavní sezony pronajímá skutečný atletický ovál.
Francis odnese stoličku ke kraji dráhy, sesune se na ni, diriguje trénink. Se čtvrthodinovým zpožděním sem doráží i Shelly-Ann Fraserová, stříbrná sprinterka z mistrovství světa. Marně se plíží kolem Francise. "Kde jste byla, slečno Fraserová?" chytí ji kouč.
"Špatně zvonil budík na mobilu."
Čímž Francise neuspokojí. "Dej mi svůj mobil!"
Prozkoumá atletčin telefon a rozčilí se: "Vždyť ty sis ho vůbec nenařídila! Nedělej si ze mě srandu!"
Následující minuty pak burácí stadionem Francisův mocný hlas, doprovázený píšťalkou. Nešetří nikoho, ale na Fraserovou má obzvlášť spadeno. "Kde se zase flákáš?" huláká.
"Oh, Jesus," ušklíbne se dvacetiletá dívka s výrazem vzdorující puberťačky.
Na dráze ve stejnou dobu nabírají fyzičku jamajští fotbalisté a rozhodčí. "To je normální, že Francis řve," říká mi zdejší rozhodčí Howard Gilroy. "Jamajští sportovci totiž potřebují vojenský přístup."
Powell má po zranění úlevy a neběhá. Přiznává, že také občas bývá líný. "Kdykoliv se opozdím na trénink, chce kouč důvod. Povím mu ho a on chce lepší. Neuleví mi nic. Nejsem stoprocentní tréninkový dříč. Někdy, když mám běžet čtvrtku, běžím polovic. Tady musíte překonávat spoustu bolesti a já nejsem sám od sebe tak horlivý, jak by si kouč přál. Potřebuju proto tvrdý přístup."
Francis dokáže seřvat Powella bez servítků. "Ale nejen Asafa chodí pozdě. Jamajčané jsou notoricky nedochvilní. Když se to opakuje, musím přistoupit k akci," říká trenér. Stravu svěřenců nehlídá. "Nezakazuju jim pivo. Jen chci, aby věděli, že když ho budou pít, jejich tělo bude slabší. A já to poznám!"
Powell má rád guinness i smažené kuře v KFC. Na otázku, proč je na dráze tak dobrý, odpovídá: "Žádný doping. Jen pořádně jím."
Co? Karbohydráty, proteiny?
"Obyčejné jamajské jídlo. Kuřata, noky, kozí maso na kari."
Matka mu říká: Už nejsi dítě
Žena, která prý umí kuře připravit nejlépe, Powellova matka Cislin, bydlí 40 kilometrů odtud. Vyjíždím do Spanish Townu, bývalé metropole Jamajky, za Powellovými rodiči. Silnice s hrdým názvem Central Avenue je bez krajnic, plná děr. Okolo další silnice, s neméně hrdým označením Washington Boulevard, stojí chátrající domy. Můj řidič John bloudí.
Projíždíme kolem ghett s chatrčemi, stlučenými z vlnitého plechu a dřevěných desek, kolem nichž běhají bosé, vyhublé děti. Později uvázneme v centru Spanish Townu, kde nám domorodci oknem auta nabízejí ke koupi potahy na volanty i mapy Jamajky.
"Aha, tady to je. Andělský lesík," uleví si konečně řidič. Powellovi bydlí v jakési místní verzi satelitního městečka. Čekáte honosnou vilu, obehnanou zdí s bezpečnostním zařízením? Marně. Vystačí si s jednopatrovým žlutým domkem bez plotu. Dvě auta vyčnívají do ulice.
Asafův bratr, učitel hudby Nigel, mě vítá a vede k pohovce u televize, hned za dveřmi domu. "Tady se budeme dívat, až Asafa poběží olympiádu," říká.
V pohovce je usazen Asafův 61letý otec William, o jehož přísnosti se tradují legendy. Hovoří však pomalu, namáhavě, s přestávkami. Zranění hlavy jako by mu ubralo energii. "Byl jsem přísný, správně," přitaká. "Žádné tancovačky nebo večírky, do kostela chodit. To platilo pro všechny mé syny. Kamkoli chtěli, museli se dovolit. Ani jejich matka je nesměla pustit bez mého souhlasu. Ale mé zásady pomohly Asafovi vyzrát v dobrého člověka. A já jsem teď pyšný otec."
Matka Cislin vypráví, jak se mladý Asafa denně poctivě modlil. "Dvakrát týdně také hrál v kostele na basovou kytaru náboženské písně."
Na zdi visí fotografie běžícího Asafy, jeho bratr Nigel vytahuje album, ukazuje černobílý snímek. "To je náš bratr Donovan, když běží s Carlem Lewisem na olympiádě v Barceloně 1992. Asafa vždycky chtěl být lepší než on."
Do Spanish Townu se Powellovi přestěhovali loni z městečka Linstead. Asafa přijíždí o víkendu, chodí s nimi do kostela, zpívá. Přes týden je ve vlastním domě v Kingstonu.
Jakmile přijede, padne matce kolem krku. "Má rád, když ho objímám. Občas mu musím připomínat, že už není dítě," povídá Cislin Powellová.
Ve volných chvílích hraje Asafa na playstation nebo se prohání v autech. Pořídil si jich šest, jsou prý jeho jedinou úchylkou. Hondu Accord si nechal upravit do závodnické verze a o dalším vozu Nissan Skyline hrdě prohlašuje, že akceleruje rychleji než ferrari.
Těsně předtím, než si v roce 2005 doběhl v Aténách pro světový rekord, otec se za něj modlil. "V poslední modlitbě jsem tehdy řekl: Bože, jsi to ty, kdo dává lidem talent. Asafa má odhodlání pokořit světový rekord. Nechávám to ve tvých rukou," vzpomíná William Powell.
Také 22. srpna, v den olympijského finále, se určitě za syna pomodlí. "A když náš Asafa vyhraje, každý na Jamajce bude zpívat," zasní se matka Cislin. "Celá země pak bude jeden velký roztančený festival."
