"Hej, Charlie! Musíme si zahrát," volal na něj před pár dny v areálu legendární vztekloun John McEnroe. "Takže mě tu možná čeká velký zápas," řekl Nováček v rozhovoru pro MF DNES, který musel na chvilku přerušit. Volal mu Mats Wilander.
Nač jste se tady ve Flushing Meadows nejvíc těšil?
Rád se vracím na grandslamy. Samozřejmě sleduju Čechy. Moc radosti mi tady neudělali. Ale potkávám dost známých, se kterými se chci pobavit.
Čekají vás tu i obchodní schůzky?
Ano, taky. A potkal jsem se s McEnroem, který mi říkal, že si půjdeme zahrát tenis.
Vážně?
Narazili jsme na sebe tady v areálu a volal na mě: "Charlie, musíme si zahrát!" To bych rád stihnul.
Co ještě?
Sám vidíte, že je tu báječná atmosféra. Mám New York rád. Umějí se o ten turnaj postarat.
Vybavujete si chvíle, kdy jste tu sám hrál?
To víte, že jo. Areál se změnil, ještě tady nestál ten velký stadion. Ale lidi jsou stejní.
V roce 1994 jste tu postoupil až do semifinále. Někde jsem četl, že si tehdejší porážku s Němcem Stichem pořád vyčítáte. Je to tak?
Já si na něj věřil. Čtyřikrát jsem ho porazil. Jenže hrálo se v hrozném větru. Jeho stylu servis – volej to sedělo víc. Podmínky byly opravdu extrémní. Dokázal roztočit podání a já měl problémy s returnem.
A nějaká veselejší vzpomínka by se našla?
Porazil jsem tu ve třiadevadesátém obhájce titulu Edberga. Byla to poslední runda na grandstandu, sedm večer. To jsou chvíle, kdy se člověk dostane na titulní stranu New York Times.
Co současnost? Letos jste se po dlouhé době přestěhoval z Floridy do Česka. Zpočátku jste byl spokojený. To trvá?
Trvá. Baví mě to, hodně pracuju, ale mám z toho fajn pocit.
Je to i tím, že se Česko změnilo k lepšímu? Našel jste si v Praze své pohodlí?
Určitě. Když se někde na světě najde práce, která mě strhne, jdu za ní. Česko šlo hodně dopředu, moje životní úroveň je stejná.
Akorát nejezdíte do kanceláře v kabrioletu, ale metrem…
To bylo klišé, které jsem řekl v prvním rozhovoru a už se to se mnou vezlo. Ale žiju v Karlíně a metro patří k velkoměstu.
Pořád pracujete pro banku UniCredit?
Pořád. Je to pro mě osvěžení.
Váš přestup od tenisu k finančnímu poradenství a bankovnictví na mě udělal dojem. Velmi málo sportovců svede něco podobného…
Začal jsem druhou kariéru. Cítil jsem, že tohle je moje parketa. Věřil jsem si. Jednou nohou zůstávám ve sportovním prostředí, kde mám známé, ale chtěl jsem jít trochu jinou cestou.
Co jste pro to musel podstoupit?
Když chcete dělat nějaké povolání pořádně, stojí to určité odříkání. Člověk si zvyká na jiný styl života, na nadřízené, na zodpovědnost. Musí začít s pokorou. A studovat. Takže jsem absolvoval všechny nezbytné kurzy, školení a licence na finančního poradce.
Slyšel jsem, že si vás v bance chválí…
Daří se mi. Jsem ambiciózní, chci mít výsledky.
Jako finanční poradce jste v USA spolupracoval se sportovci, třeba s hráči z NHL. Se kterými?
Jména neříkám, to je bankovní tajemství. Byli tam taky tenisti, hráči baseballu, ale třeba i právníci. Teď dělám trochu něco jiného, ale ty vztahy zůstaly. Když chce někdo investovat v Evropě, dveře nechávám otevřené, mosty nepálím.
Vaše rodina částečně žije na Floridě, částečně v Praze, je to tak?
Ano. Teď se mnou byli dva a půl měsíce v Praze. Teď jsou zpátky, dcera na střední škole finišuje, aby se dostala na univerzitu.
Takže představa každodenní společné rodinné večeře u vás není reálná?
To opravdu ne.
Ani trochu vás neláká návrat k tenisu?
Momentálně jsem tak zaneprázdněný, že ne. Chtěl bych zůstat u bankovnictví. Baví mě to, jsem úspěšný. Přitom mám v tenisu své kontakty a můžu je využít.
Jak?
Když je potřeba domluvit exhibici, můžu zavolat Wilanderovi, Edbergovi, Borgovi... Dokážu jim vysvětlit, proč mají do Prahy nebo do Ostravy přiletět. A tak mě pořadatelé využijou, vědí, že tohle umím. A já díky tomu svým způsobem zůstávám ve světě sportu.
Karel NováčekKARIÉRA SOUKROMÍ |
