Svítí máj a slunce, je květen, píše se rok 1990. Je máj - lásky čas a také majáles. Procházím se po Žižkově náměstí (dnes náměstí Přemysla Otakara II.) a v rukou svírám svého věrného přítele - fotoaparát Practiku. Je půl roku po "sametové revoluci 1989". Dýchá se jaksi lépe, vzduch je čistý. Po náměstí prochází průvod studentů a studentek, nesou transparenty s různými hesly. Usmívají se a zpívají. Nemusí se ničeho bát, je přece svoboda. Budou volit svého krále. Kdo se jím asi stane? Po dlažebních kostkách projíždí povozy s koňmi, v jednom z nich sedí i vedení pedagogické fakulty v čele s děkanem. Studenti začínají zpívat písničku Jednou budem dál. Nezůstávají se svou melodií sami, za chvilku s nimi zpívá celé náměstí. Stále slyším slova této působivé písně: jen víru mít, doufat a jít, jednou budem dál, já vím. Studenti, kterým tehdy bylo kolem dvaceti let, nepoznali všechny praktiky socialismu a možná, že se o nich budou dovídat z vyprávění svých rodičů a prarodičů. P.S. Celý den se mi honí v hlavě melodie Jednou budem dál... Je tomu skutečně tak? Nebo snad bude? Neztrácejte víru a věřte v lepší budoucnost.
3. června 2000
