„Poražené sovětské soupeřky Okoroková a Kozyrová mi pak na stupních nepodaly ruce a já jsem se v tomto směru také neangažovala. To mi pak bylo dlouho vytýkáno,“ vzpomínala mnohokrát.
Legendární výškařka, která tehdy vedle čtyřnásobné olympijské vítězky Věry Čáslavské a dalších medailistů dodala národu v porobené vlasti sílu, je od pondělního rána v atletickém nebi. Někdejší závodnice, která v sobě našla sílu vzdorovat favorizovaným soupeřkám z velké země na východě, podlehla v nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze pod Petřínem rakovině.
Bylo ji 64 let
„Ještě ve čtvrtek jsem za Milenou byl. Špatně snášela chemoterapii, ale nesla to statečně a ani trochu nefňukala,“ pravil Václav Fišer, vedoucí oddělení soutěží Českého atletického svazu a bývalý reprezentant.
„Naposledy jsem za Milenou byla v úterý 7. října,“ smutnila někdejší slavná gymnastka Věra Čáslavská, jež poté odjela do Japonska na oslavy 50. let od olympijských her v Tokiu, kde získala své první tři zlaté medaile.
„Ta návštěva mě velmi pozitivně naladila. Milena měla hezký pokoj, z lůžka viděla na Hradčany a byla z toho nadšená. Vyprávěly jsme si, že věříme na zázraky. Byla to velká bojovnice, ale bohužel mě zklamala. Byla jsem přesvědčená, že ten boj vyhraje,“ litovala v pondělí Čáslavská.
Namísto zpěvačky atletkou
Jako dítě chtěla být zpěvačkou. Rodiče totiž zpívali v opeře a zpěv byl od Rezků slyšet skoro pořád. Miloslava Rezková-Hübnerová však byla spíš nezbedné dítě a víc tíhla ke sportu než k múzám, i když prošla kurzy klavíru, houslí a baletu.
Ve čtyřiašedesátém se s tatínkem dívala na televizní přenos z olympjských her v Tokiu. „Při finále běhu na patnáct set metrů, kde byl Pepa Odložil druhý, táta zaslzel a povídá: Miluško, to by bylo krásný, kdyby ses na olympiádu taky jednou dostala. Tenkrát jsem se zasmála a řekla, že nevím, co bych tam dělala, když tam jsou nejlepší sportovci na světě. Ani ve snu mě nenapadlo, že si za čtyři roky povezu z Mexika zlatou medaili,“ vyprávěla později.
Ve věku 64 let zemřela olympijská vítězka z Mexika 1968 ve skoku do výšky Miloslava Rezková-Hübnerová. Na archivním snímku z 24. října 1968 s olympijskou medailí.
V té době už trénovala v tehdejší Rudé hvězdě v pražské Stromovce skok do výšky, ale na vrcholné soutěže nemyslela. Ještě začátek sezony 1968 byl pro mladou skokanku dramatický, protože neměla olympijský limit.
„Skočila jsem 1,76 metru, což nestačilo. Poslední příležitostí bylo mistrovství republiky v Jablonci. Po lijáku s bouřkou bylo rozběžiště pod vodou a aby se mohlo skákat, tak se škvára vypalovala naftou. Mně to ale nevadilo, vyhrála jsem, vytvořila československý rekord 1,82 a díky tomu jsem jela do Mexika.“
Na první vrcholnou světovou soutěž cestovala v osmnácti letech a bez předsudků. „Byla jsem ještě holčička, která nevěděla, co je to stres. Nepřipouštěla jsem si, že bych měla získat medaili. Tajným cílem bylo postoupit do finále a to se mi povedlo.“
Za dva dny, 17. října, se skákalo finále a málo ostřílená závodnice si vzpomněla na radu Rudolfa Hübnera, svého pozdějšího manžela, že nemá sledovat soupeřky. Při závodě si tedy chvílemi četla Tři muže ve člunu a měla mrazení v zádech.
„To bylo dobré znamení. Když jsem se od knihy odtrhla, viděla jsem, v jakém jsou soupeřky napětí. Kdybych nečetla, asi bych na tom byla podobně, ale takhle jsem měla klapky na očích a byla psychicky nažhavená,“ vybavila si po letech slavné finále.
Čáslavská: Milena nás nastartovala
O triumf se prala se dvěma Ruskami, dva měsíce po okupaci.
„V srpnu 1968 jsem bydlela na Vinohradské třídě, naproti rozhlasu. Všude samé tanky, měla jsem strach. Vybavilo se mi to a řekla jsem si, že to musím skočit, i kdybych si měla nohu od zadku urvat. Neskočit to, to by mi táta neodpustil.“
Jako jediná překonala třetím pokusem 182 centimetrů.
„Bylo to naše první zlato. Tehdy jsme říkali, že Milena dala dobrou sazenici,“ vzpomněla Věra Čáslavská. „Pro delegaci z okupovaného Československa byla ta medaile hrozně důležitá. Celá výprava se upnula k tomu, že to jde - Milena nás nastartovala, povzbudilo nás to.“
Milena Hübnerová-Rezková potvrdila titul nejlepší výškařky světa ještě o rok později na mistrovství Evropy v Aténách. „Toho zlata si vážím víc z toho důvodu, že jsem už byla známá a soupeřky se na mě chystaly. Také jsem byla ráda, že jsem umlčela hlasy o tom, že Mexiko byla náhoda, jaká se už nikdy nemůže opakovat. Mojí největší soupeřkou byla „stará známá“ Okoroková. Obě jsme skočily 183 a prvenství nešlo určit ani podle pokusů, musely jsme se rozskakovat. Byla jsem úspěšnější a ona mi už podruhé nepodala ruku.“
Zlatá zlatnice, jak ji po hrách v Mexiku přejmenovali podle její původní profese českoslovenští novináři, ukončila kariéru kvůli dlouhotrvajícím potížím s kyčlemi už v šestadvaceti letech.
Zůstala v RH Praha, nynějším Olympu, kde vystřídala několik funkcí. „Pořád se pohybuju mezi sportovci. Na Olympu jsem rozpočtářka, takový lakomec,“ smála se před dvěma lety. Tehdy absolvovala operaci zhoubného nádoru. „Ale už tenkrát to nesla statečně a nikdy nefňukala,“ připomněl Václav Fišer.
.
