Když ne zázrak, tak velký rébus pro sportovní vědce. Organismus všechno přežil a vzchopil se i ke světovému rekordu. Silou životních šťáv, nebo silou ducha? Poté, kdy na mistrovství světa ve Fukuoce v roce 2001 německý tým nečekaně ožil, jeho šéf Beckman naplnil plastovou lahev vodou z japonského bazénu.
A před evropským šampionátem v Berlíně 2002, za utajeného obřadu, vlil vítěznou „živou vodu“ do berlínského bazénu. Na dráhu číslo čtyři, tam kde plavou favorité. A přítomný německý tým vyrazil bojový pokřik: „Deutschland, Deutschland, Deutschland!“ „Když se na to objektivně podíváme, není tady důvod, aby to pomohlo,“ řekl Beckman.
Jenže v neděli, jak vyšťáraly agentury, naplnil jinou láhev berlínskou vodou, aby ji příští rok vzal do Barcelony na mistrovství světa.
Zdá se, že podobně mytický přerod prožila i čtyřiadvacetiletá plavkyně, po krachu na olympiádě v Sydney zvaná van Speck. Už není na bocích samý špek, zhubla. A německý tisk obrátil z kruté špekové metafory na pozlacenou van Gold.
Franziska rozkvetla blahem, zářila štěstím, topila se v slzách. Kdo ji chtěl vidět při světovém rekordu na 200 metrů, zaplatil u překupníků za vstupenku místo oficiálních pětadvaceti eur osmdesát. Podobně vysoko se platil australský miláček Thorpe na olympiádě v Sydney.
Než doklopýtala posledními roky do Berlína, jak líbezný, nelítostný, opěvovaný i posmívaný život Franziska prožila! Ve čtrnácti letech, na olympiádě v Barceloně, vystoupila pro medaile jako cherubín, nevinná krásná bytost, jak ji nazval nezvykle lyrický Reuters.
V šestnácti v Římě propásla finále na 200 metrů, přehnala svůj taktický poker a skončila devátá. Jako první náhradnice. Její krajanka Dagmar Haseová odstoupila ze závodu, a darovala jí tak postupové místo. „Budu jí za to do smrti vděčná,“ řekla.
To byl závod, v němž vytvořila světový rekord. Překonala jej sama až v Berlíně po osmi letech, patřičně na to pyšná.
Ve Vídni na evropském šampionátu 1995 už vystupovala coby superstar, s milionovými reklamními smlouvami. Bylo jí sedmnáct, ale na tváři při tiskové konferenci už nekontrolovala výraz nudy, její oči hleděly do prázdna.
Mohla se na vrcholu slávy ještě na něco těšit? „Mou radostí je závodění samo a tahle radost nevymizí,“ řekla tenkrát.
Mýlila se. Kritizovali ji často. Už se jen koupe, nezávodí, psalo se. Tloustne, chabě trénuje, zato je pilná v nočním životě.
„Vydělala tolik peněz, že už nikdy nemusí skočit do bazénu,“ oznámil už před léty její agent.
Skákala tam pořád. I když se jí už za zády posmívali. Těch sedm minulých let zmaru, utápění v jiných radostech života, obvykle pro sportovce neblahých, ji nezlomilo.
„Zřejmě jsem nebyla šťastnější v celém svém životě,“ dojatě oznámila z Berlína světu.
Je opět hrdinkou. Miláčkem. Je vhodným objektem nejen na román pro ženy a dívky, ale i pro vědeckou práci.
Musel by se v ní ale vysvětlit i vliv oné živé vody. To by šlo těžko. I když - proč vlastně ne?
