Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Vytrvalí sokolové

3 2000
Ohlušeni nářkem národů nad nespravedlivými penaltami, strženi problémem, kdy a jak šikovně přitáhnout soupeře za dres, a přitakajíce těmto problémům, můžeme pokládat sokolstvo za jakousi sektu. Uchýlilo se v pranepatrném počtu dvaceti tisíc jedinců na jakýsi stadion a tam cvičí. Nedosti na tom: cvičí veřejně, atraktivně a vymýšlejí takzvaná hromadná vystoupení. Divák se baví, cvičenec též, leč správný sportovec i vyškolený intelektuál dobře vědí, že tohle je dávno přežitek, dril ubližující duši. Jenže sokolové to nechtějí uznat. Jejich starosta dokonce tvrdí, že tenhle typ pohybu se přežitkem nikdy nestane. Někde v podvědomí máme ukotveno, prohlásil, že se nám to líbí a že to dělat budeme. I když už dávno vyvanul ze sokolského cvičení silný národní a demokratický imperativ, o nějž se český národ opíral ve chvílích nejsvízelnějších (věděl to Hitler i Gottwald), přece jen zůstal pohyb sám. A parta, která jej provozuje. I atmosféra, jež ho provází. Je to sokolský příspěvek, byť přece jen poněkud ochabující, k něčemu, co jaksi vyvanuje ze všedního dne, k radosti ze života. Tuhle radost bylo možné spatřit po dva dny na Strahově. A přitakání sokolskému společenství nakažlivě tryskalo ze sokolského průvodu, pochodujícího téměř dvě hodiny Prahou. V něm i vrásčité tváře, nesoucí historické prapory, patří slavné tradici. Pochodovala ovšem i mládež, a to ve značné převaze. Sokol má právo na život. Vždy znovu tím, co dělá, si jej musí vydobýt.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze