Ve středu se z Keni vrátil a v sobotu poběží Pražský půlmaraton, kde hodlá splnit limit pro červencové mistrovství Evropy v Amsterdamu. „Doufám, že teď prodám, co jsem v Keni natrénoval. Osobák mám 65:41 minut, áčkový limit je 64:20 a béčkový 65:20. Rád bych, kdyby v Praze můj čas začínal číslem 63,“ říká šestadvacetiletý rodák z Chudčic u Brna.
„A nebudu sám, podobný cíl mají i kolegové Honza Kreisinger, Vít Pavlišta a Milan Kocourek, který se mnou strávil první část pobytu v Keni. Kdybychom limit splnili tři, mohli bychom v Amsterdamu běžet i jako družstvo,“ dodává přední český vytrvalec, svěřenec brněnského trenéra Jiřího Sequenta.
Jak se stane, že atlet kvůli olympijskému snu jede na tři měsíce trénovat do Keni?
Tak, že nesmíte jen snít - musíte tomu taky něco dát, jít svému snu naproti. Rozhodl jsem se, že tomu dám všechno, tak jsem odjel. V hlavě jsem to měl už dávno, ale teď ten čas nastal. Loni jsem dostudoval, blíží se olympiáda, měl jsem volný čas i cíl.
Taky jste potřeboval peníze, kolik vás příprava v Keni stála?
Kolem šedesáti tisíc korun, byly to moje úspory. Ale jeden podnikatel z Brna slíbil, že mi přispěje. Kdybych se chtěl za přípravou v Keni jednou vrátit, asi bych potřeboval najít sponzora. Jako profesionální běžec bych se v Česku neuživil.
Proč zrovna tři měsíce?
Tak mi to vyšlo. Vánoce jsem chtěl strávit doma, a Pražský půlmaraton je teď, takže nebylo co řešit. Jinak bych tam byl déle.
V čem spatřujete největší přínos tréninku v Keni?
Trénoval jsem ve výšce dva a půl kilometru nad mořem, denně jsem zvládl nejméně třicet kilometrů. Bylo tam ideální počasí, ani vedro, ani zima, v tom se trénovalo dobře. A po celou dobu jsem se kvalitně stravoval - vyhýbal jsem se jídlům západního typu, hranolkům, biftekům a podobně. A sladkostem. Taky jsem shodil pár kilogramů. To je potřeba, oproti keňským běžcům vláčíme při závodě sedmdesát kilo, podívejte se na jejich drobné postavy.
No právě, jednou jste řekl, že se ve srovnání s Keňany cítíte pomalý a tlustý. Takže už to neplatí?
Cítím se mnohem líp. A možná jsem i rychlejší.
Připravovali jste se ve vysokohorském atletickém centru v Itenu, podobná centra jsou pro Evropany, kteří v nich i bydlí. Tak tomu bylo i u vás?
To ne, my jsme bydleli ve skromnějších podmínkách. Taky šlo o apartmán, ale o takový, v jakých bydlí tamní lidé. Nicméně to bylo fajn, tekla nám voda, občas i teplá. Sem tam vypadla elektrika, ale to v celém Itenu. Jinak tam bylo hodně anglických a tureckých běžců.
Trénovali jste sami?
První dva nebo dva týdny jsme se s Milanem aklimatizovali. Později jsme našli místní kamarády, se kterými jsme občas vyběhli, a z nich vykrystalizovali dva. S těmi jsme běhali téměř denně. Nebyly to ale velké hvězdy. Jeden se živil jako masér, jen tak mohl dělat atletiku, jinak by neměl co jíst.
A druhý?
Ten pracuje v místní firmě, která půjčuje peníze, byl na větší úrovni, už jezdí na závody do Evropy. Říkal, že se chce pokusit o čas 27 minut na desítku. Já tomu moc nevěřím, ale třeba jednou bude známý.
Dá se něco z pobytu v Keni aplikovat ve zdejších podmínkách?
Třeba trénink? Oni trénují v podstatě stejně jako my, na tom se nedá nic vymyslet - musíte trénovat tvrdě a výsledky se dostaví. Tamní běžci si ale hodně věří, mnohem víc než my. Třeba řeknou čas, který chtějí zaběhnout, a vy si myslíte, že na to nemají. Jako ten kamarád. Oni tomu ale věří a tím se zlepšují. Prostě se chtějí překonat, kdežto když si zdejší atlet nevěří, tak kolikrát nezaběhne ani to, na co má.
Zmínil jste kvalitní stravu. Mohl byste to upřesnit?
Tam se všechno točí kolem kukuřice nebo kukuřičné mouky, takže kaše, pečená kukuřice, popcorn. A hodně luštěnin, hlavně fazole, a množství zeleniny.
Vaším druhým letošním cílem je olympijský maraton v Rio de Janeiru. Kdy se pokusíte o limit?
To vím už dlouho, sedmnáctého dubna v Hamburku. Limit je dvě hodiny patnáct, já se mu loni v Berlíně přiblížil na dvě a půl minuty. Dělám pro to všechno a věřím, že se to povede. Keňští kluci mě nakazili sebedůvěrou.
