Když jsme se otáčeli dolů, podíval jsem se na teploměr, co mám s kompasem zavěšený na batohu. Minus sedmnáct stupňů! Podruhé se dostáváme do vánice. Když lezu do ledového svahu, který je pokrytý 30 až 40 centimetry prašanu, čekám na Misku. „Neotočíme to?“ ptám se. Když doleze Martin, vítr se uklidní, mraky se rozeženou a je vidět Broad Peak. Je rozhodnuto, lezeme dál.
K2 se chová jako ženská, když si s vámi hraje a vábí vás. Slibuje. Jenže potom vítr udeří opět plnou silou. Následuje skalní pilíř a lezení v rukavicích. Prsty začínají mrznout. Kašleme na to! Napotřetí přelézáme Černou věž a dostáváme se pod pětatřicetimetrový komín. V 6700 metrech je to pěkná opičárna.
Když dolézám na místo pro C II, i v tom mrazu mě zamrazí. Takové smetiště jsem v horách ještě neviděl!!! Při letmém průzkumu objevuji spousty cárů stanů, ale taky lopatu uhelku, plynovou bombu váhy 25 kilogramů a dva hrnce. Vypadá to jako po odborářském zájezdu. Tak zdolávají hory velké korejské a čínské expedice.
Vybíráme plošinu a začínáme kopat místo pro stan. Už po několika seknutích cepínem to vypadá, že vyzvracíme plíce. Ale nakonec kotvíme. Vlezeme do stanu a dlouho nic neděláme. Noc ve výšce 6800 metrů je vcelku klidná. Spíme tak, že ten nejlehčí leží na kraji nad propastí. Martin naštěstí váží 63 kilogramů.
