Kdyby do Istanbulu nepřijely dvě stovky hlasitých Estonců a spousta Bulharů a do Izmiru nevážila cestu skupinka nejvěrnějších polských fanoušků s bubny a trumpetami a větší skupina řeckých příznivců, vytrvale skandující "Hellas, Hellas", bylo by na zápasech ve skupinách doslova mrtvo.
Oficiální statistiky o počtu diváků sledujících dané utkání musíte brát s rezervou – například z údaje o třech stovkách diváků na zápase Slovensko-Slovinsko je třeba odečíst kolem osmdesáti policistů rozmístěných po tribunách, čtyřicet reportérů, kameramanů a fotografů, třicet podavačů míčů a dostanete se mnohem blíže skutečnosti. Nikdo ze zbývajících tureckých diváků nepovzbuzuje cizí týmy, takže se afmosféra vrcholné akce silně blíží tréninkovému zápasu.
U tak velké sportovní události, jakou je mistrovství Evropy, se ale očekává, že nepůjde jen o body a sety, ale i o zábavu pro diváky, trávící slunečná zářijová odpoledne i večery v krytých halách. Turecké pojetí tohoto úkolu však bývá typické a pokaždé stejné – se zaručeným úspěchem se vždy hraje na nacionální strunu.
Vlajky, národní písně a zase vlajky
Už jste na velké evropské sportovní akci viděli promenádu s vlajkami? Určitě. Těžko jste ale viděli takovou, která by se opakovala po každém setu a zahrnovala pouze vlajky pořádající země, nebo při níž by byli hráči a diváci motivováni zpěvem 80 let starých válečných písní. Něco takového je v rámci Evropy možné jen v Turecku. "Zvítězili jsme v každé bitvě první války, všichni se nás bojí. Jste Turci, bráníte svou zem až do smrti..."
Hudba hřmí, všichni turečtí fandové zpívají a pohled na zaplněné tribuny je impozantní. Do všech směrů se vlní les větších i menších tureckých vlajek, k tomu je většina diváků oblečena do trička s vlajkou. Spíkr neustále povzbuzuje diváky k mávání vlajkami, potlesku, pískání na podávající soupeře a k obdivu každé, třeba i pokažené akce tureckých volejbalistů.
Co nám přijde přehnané, je tady normální. Turci, od malička odkojení státní ideologií plnou vzývání národa a zakladatele státu Mustafy Kemala Atatürka, podobné podívané přijímají se samozřejmostí.
A tak jim ani nepřijde, že by se o ně pořadatelé mohli postarat tak, aby si šampionát užili i jinak než jen zpíváním tisíckrát omletých melodií. V Evropě diváci si za lístek na svátek špičkového volejbalu platí. Dostanou k němu brožuru podrobně popisující rozlosování turnaje, soutěžící družstva, jejich největší hvězdy a historické úspěchy, v pauzách sledují perfektní sestavy roztleskávaček.
V Turecku je vstup volný a diváci dostanou tureckou vlaječku a rudé tričko s hvězdou a půlměsícem. Informace o rozlosování ani o soupeřích pořadatelé neposkytují, diváky informují pouze o termínu příštího zápasu Turecka. A roztleskávačky působí dojmem, že si sestavu secvičily teprve před dvěma hodinami.
Sen o čtvrtfinále se Turkům rozplynul
Po třech porážkách domácího týmu od Německa, Polska i Francie Turci do čtvrtfinále nepostoupí a šampionát tak brzy přijde o jedinou slušnější diváckou atmosféru.
Pro místní volejbalovou veřejnost to není žádná novinka – italský kouč Polidori totiž do národního týmu nenominoval ty nejlepší hráče, jaké má Turecko k dispozici, a styl jeho koučování dokazuje, že se jedná teprve o jeho první zkušenost na mezinárodní seniorské scéně.
Tým, jehož hráči trenérovi nevěří a kteří během rozcvičování na zápas prohlásí, že se dnes nebudou namáhat, nemůže uspět. Diváci ovšem věří v opak a donekonečna zpívají: "Na síti jsme jako zeď, jako lvi. Když jdeme na hřiště, soupeři se třesou a my záříme jako slunce. Nikdy neklopíme hlavu!"
Možná příště.
