Povězte, jak váš život změnila olympijská medaile?
Já se bál, že mi ho změní hodně. První týdny po Riu byly vážně dost hektické. Ale po třech měsících se to docela uklidnilo. S manažerem a celým mým týmem jsme ty nesportovní aktivity dokázali docela utnout a já se vrátil do svého života. Na druhou stranu, když teď v Tacenu přišlo mistrovství Evropy, cítil jsem najednou výrazně větší tlak než kdykoliv předtím. Vnímal jsem, že lidé ode mě očekávají daleko víc.
Právě kvůli té medaili z Ria?
Přesně tak. Ten tlak byl dokonce i větší než po titulu mistra světa.
Ovšem když jsem vás loni v Brazílii na hrách pozoroval, připadal jste mi, že si to tam až neuvěřitelně užíváte. Bylo to tak?
Bylo. Já se v Riu ocitl ve světě, kde jsem odmalička chtěl být. Dostat se na olympiádu byl od dětství můj sen a teď se mi plnil. Už jen ocitnout se tam pro mě znamenalo strašně moc. Medaile byla nehorázným bonusem. Čas v Riu jsem si užil na 180 procent, byl jsem v euforii od příletu až po odlet, víc už to nešlo. Řekl bych, že olympiáda předčila veškerá má očekávání.
NEFALŠOVANÁ RADOST. Jiří Prskavec starší gratuluje synovi k bronzové medaili z Ria.
Čím? Svou atmosférou?
Českým týmem. Strašně se mi líbilo, jak jsme se navzájem napříč sporty dokázali podpořit. Považoval jsem za úžasné, že Lukáš Krpálek, který se den po mém finále měl prát o zlato, mě přišel ke kanálu podpořit. Když za sebou cítíte tak silnou podporu, mnohem víc najednou vnímáte, že nezávodíte jen pro sebe, ale pro ten tým, pro celou zemi.
S kým z české olympijské party jste dodnes v kontaktu?
Nejvíc právě s Lukášem a pak s veslaři Lukášem Helešicem a Kubou Podrazilem, se kterými studuju. Potkávám se s Jardou Kulhavým. Ale třeba i s Péťou Kvitovou si často píšeme. Když se jí stala ta nepříjemná událost, snažil jsem se ji na dálku podpořit. Ta naše parta v Riu fungovala skvěle. A také teď mi Lukáš Krpálek okamžitě po závodě v Tacenu gratuloval.
Zatímco vy jemu občas hlídáte psa, jak jsem slyšel.
Jo, francouzského buldočka. Náš bišonek na něj trochu žárlí, párkrát se porafali, ale jinak jsou v pohodě.
Loni na podzim jste zároveň začal dálkově studovat, obor kondiční specialista na vysoké škole Palestra. Zvládáte?
Zatím jo, až jsem překvapený. První semestr jsem uzavřel a teď mám zrovna zkouškové období ve druhém. Něco sice nestíhám, ale jsem rád, že mi škola umožnila zařídit si exkluzivní termíny a nemusím se držet těch oficiálních.
Nikdy jste neplatil za nadšeného studenta. Je to teď tedy lepší?
Dřív to bylo dané předměty. Já se vždycky rád učil to, o čem jsem si myslel, že mi v budoucnu bude užitečné. Látka na gymplu ale byla na mě až moc všeobecná. Ležel jsem v knížkách a říkal si: No jo, jenže tohle za týden stejně zase zapomenu, to učení je zbytečná ztráta času. Zato teď studuju sportovní psychologii, didaktiku sportu, mám zkoušku ze sportovní anatomie. Věřím, že tohle vzdělání mi v mé další profesi užitečné bude.
Olympijská medaile může změnit život sportovce i finančně, ovšem ne každý ji dokázal patřičně zhodnotit. Vy ano?
Určitě. Přibyli mi noví sponzoři a ti stávající přidali nějaké finance. Jasně, mohl jsem s medailí z Ria vydělat i ještě víc peněz. Ale kdybych je vydělal, určitě bych letos nejezdil tak dobře.
Protože by vás sponzorské aktivity zahltily? I takových případů bychom v minulosti našli dost.
Jasně. Od jisté doby už jsme proto s mým manažerem Martinem Müllerem odmítali jakékoliv další veřejné akce, co by mi překážely v tréninku.
Jste nyní zabezpečený nejlépe za celou kariéru?
Jsem. Ale náš sport se asi nikdy nebude dělat pro peníze. Nerad bych, aby to vyznělo tak, že jsem milionářem. Tím rozhodně nejsem.
A jste sebevědomější? Utvrdil vás úspěch v Riu, že váš vabank styl vede k medailím?
V tom mě utvrdila spíš léta závodění. Má klasická jízda zase tolik riskantní není, i když navenek tak vypadá. Jezdím takhle dlouho, mám to relativně pod kontrolou. Ačkoliv na Evropě v Tacenu jsem po ztrátě rychlosti v horní části finále musel k vabank stylu sáhnout. To riziko bylo enormní, ale dokázal jsem ho ukočírovat. I díky svým zkušenostem.
Přitom je vám jen 24 let a máte už třináct medailí z vrcholných akcí. To je na váš věk až neskutečné.
Já tu touhu po úspěších mám v sobě zakořeněnou. Necítím o nic menší motivaci než před lety. Miluju pocit, kdy se ráno vzbudím, klepu se před závodem i na startu, pak přijedu do cíle, mám medaili, všechno ze mě spadne a já si řeknu: To je super pocit, proto to dělám.
Vyhrál jste naprosto vše, chybí vám jediný titul, ten olympijský. Myslíte už na Tokio 2020?
Zase tolik ne. Ale přípravu už mám rozepsanou až do Tokia.
Na čtyři roky?
Ano. Třeba letos jsme v zimě tolik času nestrávili pádlováním v teple, zato jsem víc nabíral fyzičku na běžkách. S každým rokem blíž k olympiádě ale bude tréninku v teple přibývat. A v Tokiu mě potěší, když budu na stejné úrovni jako v Riu. Protože pak už je to jen o maličkostech. V Riu mi to zlato nebylo přáno, ale já věřím, že jednou bude.
