Současnému kouči Janu Železnému po závodě Veselý děkoval za užitečnou radu i veškerou práci, kterou s ním má. „Tenhle týden si se mnou i s Bárou vážně užil.“
Zlatý muž z Helsinek 2012 a Moskvy 2013 měl tentokrát stříbrnou „placku“ a byl na ni hrdý.
„Chtěl bych tuhle medaili věnovat Jaroslavu Halvovi, který byl mým prvním trenérem a letos na jaře zemřel,“ říkal. „Byl to on, kdo mě naučil první věci kolem oštěpu. Základy mám od něj. A vzhledem k tomu, že mohu bojovat o medaile, byly to dobré základy,“ řekl Veselý.
Jaká byla ta dnešní medaile? Vydřená?
Tak nějak.
„Opičil“ jste se po Barboře Špotákové. Také ta hodila nejdál pátým pokusem.
No... ta to měla ještě vydřenější a s ještě lepším koncem. Ale já jsem rád. Nebylo to dnes nic lehkého, naštěstí ten jeden hod mi uletěl, z čehož mám radost. Malinko jsem se s tím zase pral. I když jsem nebyl při odhodu blízko čáry, pořád jsem ji tam tak nějak viděl. Nedokončoval jsem ty hody. Potom mi trenér řekl: Klidně jdi při odhodu na držku, dopadni tam a zabrzdi rukama, stejně jako Finové. Tak jsem se k pátému pokusu rozběhl, udělal jsem spodní oblouk... a potom už si nic nepamatuju, akorát až jak jsem na zemi brzdil rukama. A dopadlo to dobře.
Za tu radu jste pak Janu Železnému děkoval?
Určitě. On věděl, o co jde. Ale vždycky to ten trenér musí předat tak, aby to závodník dokázal zrealizovat. Železňák vsadil na tuhle kartu a mně to pomohlo. Bylo to zapotřebí.
Jak vám bylo, když jste před sebou v pořadí viděl finský trojblok?
Koukal jsem na ostatní a říkal si: Nikdo z nich nevypadá, že by ten jejich trojblok dokázal rozrazit, tak se tam zkusím vecpat. Jo, chvíli jsem byl čtvrtý, ale ještě jsem měl dva pokusy. Připravený jsem byl dobře. V rozhazování jsem na tom nebyl špatně, jen jsem si potřeboval poradit s tou čárou a najít svůj rytmus. Byla to trochu i záležitost hlavy.
Ruuskanen navíc mnohé šokoval svým velehodem.
Já si původně věřil i na něj. Jenže když pak hodil těch 88... já vím, je to blbý říct, že na to už jsem si potom nevěřil. Ale věděl jsem, že hod, kterým bych ho překonal, by musel být o riziku i o náhodě. Takový se nepovedl. Ale jsem rád, že jsem to tam dopíchl na to druhé místo.
Padání na ruce je takové vaše nouzové řešení?
Ona je to dobrá věc, ale musíte se to naučit. Já ho úplně neumím. Že bych padal plánovaně, to už vůbec ne. Dneska to prostě tak nějak přirozeně vyplynulo ze situace. Fakt si nic nepamatuju, jen že jsem tam brzdil. Nekoukal jsem na čáru, šel za oštěpem dopředu - a padání vám potom ušetří metry. Dokrok je delší, když spadnete na ruce.
Při rozběhu jste divákům za vámi na tribuně tak trochu vypichoval oštěpem oči. Nejradši byste měl rozběh ještě tak o dva metry delší?
Dva metry minimálně. Asi byl teď delší než při kvalifikaci, ale zase takový rozdíl jsem necítil.
Delší hřebíky do treter vám pomohly?
Jo jo, bylo to lepší. Měl jsem teď špičaté hřebíky, lepší než ty kvalifikační.
Kdybyste zůstal čtvrtý, měl byste kompletní „bramborovou“ sadu. Na olympiádě i mistrovství světa jste už čtvrtý byl. Napadlo vás to?
Jé, to mě vůbec nenapadlo. Brambory zase tak moc nesbírám. Byla by to taková nešťastná kompletace.
Kam řadíte ve vaší medailové kolekci dnešní stříbro?
Myslím, že ho prožívám stejně jako zlaté medaile. Každá má za sebou jiný příběh, každou si uvědomujete jinak, ale za tuhle jsem vyloženě rád. Tahle sezona, i když se mi podařilo hodit daleko, byla jako na houpačce, nikdy jsem nevěděl, co od sebe čekat. Byl tu strašák zdejšího povrchu i kratší rozběh. Myslím, že jsem z toho vytěžil maximum.
Poprvé máte na jednom šampionátu medaili vy i Barbora Špotáková. Co to pro vás znamená?
Že máme zase víc medailí ve skupině. Jen mě malinko mrzí, že dalším klukům se ta kvalda nepovedla, to by bylo pro skupinu ještě zajímavější, kdybychom byli třeba všichni ve finále. Ale je dobré, že se Báře i mně podařilo dosáhnout na mety, na které jsme v tu chvíli měli.
