Zalila ho krev a málem přejela doprovodná motorka. "Viděl jsem jen jeho zkrvavený obličej a zavřené oči. Měl jsem o něj strach," líčil motocyklista, jedoucí za Voigtem. Strach z temné zprávy zasáhl peloton, zatímco německého cyklistu odváželi na jednotku intenzivní péče.
dále čtěte |
Později řekl: "Měl jsem štěstí."
Vyvázl s těžkým otřesem mozku, kde se mu udělala krevní sraženina, se zlomeninami lícní kosti a čelisti. Při operaci mu ji museli zpevnit titanovou destičkou. Po celém těle měl hluboké tržné rány, na pravé ruce přišel o kus svalu. "Kdyby neměl helmu, byl by mrtvý," uvedl jeden z lékařů.
Už 38letý chlapík, otec pěti dětí, začínal profesionální kariéru v českém týmu ZVVZ. "Ještě umím říct česky pívo a pár nepublikovatelných slov," povídá Voigt při exkluzivním rozhovoru pro MF DNES.
Dnes závodí za tým Saxo Bank. Útočník i dříč, schopný obětovat se pro druhé. Ale také muž, který v minulosti sám šlapal na Tour ve žlutém dresu a vyhrál závody Kolem Německa i Polska.
Šest týdnů po pádu na Tour nesměl sportovat. Ale už 48 dní poté startoval na etapách Kolem Missouri. Jens Voigt byl zpět!
Po pádu jste prý nepoznával vlastní rodinu. Jak dlouho?
Ne, tak to nebylo. Pád se mi přihodil kolem čtvrté odpoledne. A už v deset večer jsem po první operaci telefonoval domů. Ale je fakt, že v prvních chvílích jsme netušili, jak vážná má zranění budou. Věděli jsme jen: O. K., přežiju. Jenže nikdo mi nedokázal hned říci, jestli budu znovu schopný napsat své vlastní jméno, znovu chodit. Nebyla to jednoduchá situace.
Co si z karambolu vlastně pamatujete?
Pořád nic. Nic z toho, jak se přihodil. V paměti mám díru, chybí mi tam 30 minut mého života. Viděl jsem vše jen na videu.
Server Daily Peloton napsal: Byl to typ pádu, který by ukončil kariéru řady cyklistů. Souhlasíte?
Jistě. Rozhodně to mohl být můj úplně poslední pád a – já vím, mohl jsem při něm přijít i o život. (vzdychne) Jel jsem tehdy osmdesátkou, nechybělo mnoho a sletěl bych ze srázu nebo mě mohl přejet za mnou jedoucí motocykl. Mohl jsem si zlomit mnohem víc kostí, nohy, ruce. Ale měl jsem opravdu velké štěstí.
Lékaři byli přesto dlouho nejistí, co se vaší další kariéry týče...
Na šest týdnů mi zakázali dělat cokoliv. Řekli mi: Padl jsi na hlavu, byl jsi v bezvědomí, takže teď žádný sport, žádný spinning, nic. Po šesti týdnech jsem pozvolna zahájil trénink. Nejprve pod dozorem doktora, který mě hlídal. Ale vše bylo v pořádku. Tak jsem se vrátil na silnici.
Bylo pro vás během uzdravovacího procesu obtížné jen sedět či ležet?
Ne tak docela. Nejdřív, po návratu z nemocnice, jsem cítil: potřebuju si odpočinout. Kvůli zranění hlavy jsem byl nesmírně unavený, bez energie. Byl jsem rád, že mohu jen sedět. Po dvou hodinách mi mé tělo dávalo najevo – chci už zase spát. Teprve později se mi energie vracela. Pak jsem si říkal: O. K., mohu zase na kolo, ale nedostal jsem ještě od doktorů povolení. Musel jsem dál sedět doma, což bylo, pravda, už trochu nudné.
Když jste se v Missouri vrátil do závodů, německá média psala o zázraku a o comebacku roku. Cítíte to podobně?
Nevím. Víte, ten pád na Tour vypadal zle. Byl drsný. Ale jak říkám, naštěstí jsem se při něm moc neponičil.
Dříve jste tvrdil: Snažím se za každou cenu udržovat pozitivní mysl. Pomáhala vám při rehabilitaci?
A jak! Nikdy, ani na vteřinu, jsem nezapochyboval, že se vrátím. Je mi 38 let a někdo si možná myslel, že to je konec mé kariéry. Jenže já nechtěl, aby poslední vzpomínkou mé kariéry byl pád. Miluji cyklistiku, chci s ní zažít ještě víc.
Třeba oslavit v barvách Saxo Banku triumf týmového kolegy Andy Schlecka na Tour? To by byl ideální scénář pro loučení s kariérou?
Dokonalý. Navíc – já sám chci zažít ještě jednu Tour, kterou dojedu do cíle v Paříži místo toho, abych ji skončil v nemocnici ve střední Francii.
Změní vás pád? Budete nyní při sjezdech opatrnější?
Vždycky jsem byl opatrný sjezdař. Nevymýšlel jsem šílenosti.
Žádný Samuel Sánchez, známý španělský hazardér?
Bože, to vůbec ne. K jeho bláznivým sjezdům mám na hony daleko. Výtečným sjezdařem v našem týmu je například Fabien Cancellara, ale já nikdy nebyl ten typ. Určitě budu teď opatrný. I když v závodě to často není vaše volba. Jste v čelní skupině, chcete se jí držet, proto jedete dolů tak rychle jako ostatní.
Nepřemýšlíte v tu chvíli o riziku?
Nesmím o něm přemýšlet. A už vůbec ne o tom, co se mohlo stát při mém pádu na Tour, že jsem tehdy mohl zemřít. Prostě musíte jen sledovat kola před sebou a snažit se jich udržet.
Lyžaři-sjezdaři říkají: Z trati, i té sebetěžší, můžete mít respekt, ale ne strach. Je to v cyklistice stejné?
Trochu. Nejsme jako oni, sjezdaři znají jen rychlost, rychlost, rychlost. Ale pokud panikaříme při sjezdu, pak ztrácíme. To je stejné.
Jsou větší nástrahou na kole prudké sjezdy, nebo hromadné spurty?
Spurty. Sjezdy jsou nebezpečné, ale pády před cílem, v balíku, jsou záludnější. Tam každý trochu zmatkuje, aby získal co nejvýhodnější pozici. Dopředu se tlačí sprinteři, ale i jezdci z popředí celkové klasifikace. "Plete" se tam spousta lidí, navíc v enormní rychlosti až 70 km/h. Proto ve spurtu dochází k řadě velmi nepříjemných karambolů.
S týmem Saxo Bank každoročně absolvujete kurz přežití. Je to pro vás velké dobrodružství?
To si pište. Mám tyhle kurzy rád. Jste v noci uprostřed lesa, v úplné tmě, často o hladu, v zimě, vyčerpaní – a nemáte ponětí, kde se nacházíte. Když to vše překonáte, těšíte se, že jste "přežili" – a zároveň se při tom učíme pracovat jako tým. Ty kurzy nás posilují.
Zbavujte se tam i strachu?
Přesně tak. Naučíte se s ním zacházet a překonávat ho.
Máte přezdívku "Stará vojna", v mládí jste závodil v armádním celku. Byl byste dobrým vojákem?
Asi ano. Tedy pokud bych jím nemusel být celý život, nebo 30 let.
Jste také otcem pěti dětí. Je složité být riskujícím profesionálním cyklistou a otcem pěti dětí zároveň?
Ne. Cyklistika je má práce a díky ní zajišťuji celou rodinu. Jistě, během sezony hodně cestuji a o víkendech často závodím. Ale když mám potom volné pondělí, beru děti do školy, jdeme na zmrzlinu, koupat se. Kdybych chodil denně od osmi do šesti do práce, také bych s nimi moc nepobyl. Navíc po sezoně spolu trávíme spoustu času. Díky cyklistice mohou za mnou vyjet do ciziny, dostávají se do kontaktu s jinými jazyky. To vše jim pomáhá v růstu. Ne, není pro ně nevýhoda, že jsem cyklista.
