Vypadáte dost zklamaně. Ten závod se vám nelíbil?
Ne, nelíbil. Bylo to dnes nějaké těžké. A dlouhé.
Cítila jste to hned od startu?
Právě že už od začátku mi to připadalo takové uťáplé. Nešlo mi zrychlit. Prostě to nebylo ono.
Nevyhovovala vám snad tvrdší a tím pádem rychlejší trať?
Ona byla rychlejší už i v závodech předtím. Nejhorší podklad jsme zažili při smíšené štafetě. Ve sprintu sice ještě byla trať místy hluboká, ale jinde pevná. A na stíhačku už tvrdá.
Tentokrát šlo údajně o takový „beton“, že v zatáčkách měly mnohé biatlonistky velké problémy hranit.
Tam to bylo dost ledovaté. Když jsem po prvním delším kopci jela do zatáčky s nějakou Estonkou a Španělkou, tak jsem se bála, vrávoraly tam. Dávala jsem si pozor, abych nespadla.
A co vaše střelba za dvě trestné minuty? Jak tu byste vyhodnotila?
V mém podání byla lepší než v předchozích závodech. Ale ani ta střelba nebylo to pravé. I když jsem si rány pohlídala.
Jediná rána na poslední stojce vás pak stála medaili. Kam letěla?
Mimo terč. Ale kam? Ani netuším. Nevím, co se tam stalo.
Tušila jste, že v tu chvíli střílíte o medaili?
Hlásili mi, že jedu tak třetí čtvrtá. Bohužel, ta první rána ulétla.
Vsadila jste se před závodem s trenérem Markem Lejskem, že když skončíte do třetího místa, tak on sní tři rajčata. A když nedojedete do třetího místa, sníte je naopak vy. Přitom oba nemáte rajčata vůbec rádi.
Fuj, ty budou hnusný! (rozesměje se) Já je normálně vůbec nejím. Ještě tak když jsou v salátu, to ještě dokážu, ale sníst celé rajče? (zatváří se zděšeně) Budu se to snažit odsouvat.
Třeba byste mohla dostat „milost“, abyste si nezkazila chuť před štafetou.
Na tu se těším. Od první štafety, kdy jsme se letos postavily na stupně, jezdíme všechny další štafety pod tlakem, že bychom to měly zase zopakovat. Ale myslím, že už jsme si na ten tlak zvykly.
Takže opět myslíte na medaili...
Po našich výsledcích z průběhu sezony by to bez ní asi bylo zklamání. Ale tohle je vrcholná akce a všichni se na ni připravovali. Doufám, že na ty předchozí výsledky navážeme.
