Unikátní posilovací stroj
Mezi harampádím, pod propadlým prohnilým stropem jedné půlky jeho chalupy, stojí bílé železné monstrum, vyrobené pro něho podle nákresů trenéra Romana Klímy. Posilovací stroj, zřejmě jedinečný na světě.
Sedne si do něj, soustředí se, odfrkne si a opře se medvědí silou nohama do širokých šlapadel. Z každé strany má naloženo několik závaží, vždy 150 kilogramů na jednu nohu. Jak se břemena zdvihají v mírném úhlu, jejich odpor narůstá až o šedesát procent. Tři zdvihy, pak tři minuty pauza, a znovu. Deset sérií za sebou.
"Je to na výbušnou sílu, podporuje to dynamiku odrazu," říká trenér Klíma, pro Sakalu, velkého samotáře, klíčový člověk. "Má to blíž ke skoku než kterýkoli jiný posilovací stroj." Pětiletý synek Filip valí oči na funícího tátu a zeptá se nevinně: "Proč to děláš?" "Baví mě to!" uslyší.
Zručný chalupář
Sakala byl v životě párkrát na dně. Nešťastnou půjčkou přišel o úspory, rozvodem o byt, vyschly prémie za minulá vítězství. Koupil starou chalupu za sto šedesát tisíc, konečně je splatil. Tuhle zimu tam zůstane. Voda mu už nezamrzne, trubky balí do izolační pěny. Zatepluje střechu. Vytahuje stropní trámy prolezlé červotočem, už rozebral příčku z rozpadávajících se vepřovic, nepálených cihel.
Lidé, co ho znají, říkají, že se jako chalupář v té své pastoušce činí. Na ovocné zahradě za chalupou má překážkovou dráhu z tenkých bambusových tyček, obléká tam kožený pás s olověným závažím, co mu dal Jiří Raška.
Žongluje na trávníku s artistickými kužely, které jednou přivezl českým skokanům rakouský trenér Heinz Koch, aby získávali větší pohybovou koordinaci. "Nikdo to nechtěl, tak to zůstalo mně." Bublá mu tam vesele potůček, takže si kope rybník pro kapry.
Bývalý šampion jezdí trabantem
A zmohl se konečně na vlastní auto. Když ještě pracoval v realitní kanceláři, vyřizovali prodej domu jedné staré paní. "A co s tím autem, já už se necítím na řízení," zeptala se.
"Zač ho dáte?"
"Za deset tisíc i s ledničkou." Lednička stojí Sakalovi ve světnici, omšelý trabant před chalupou. "Jezdím s ním nakupovat nebo na houby. Když zbude nějaká korunka, tak ho dám nastříkat." Voda v chalupě teče pořád jen studená. Před zimou mu starší bojler přiveze kamarád.
Sakala už nepracuje, soustřeďuje se jen na trénink. Kombinézu a boty dostane od lyžařského svazu, jinak si platí všechno sám. Má osm sponzorů. I ti patří do úzkého kroužku těch, kteří věří. A on se cítí zavázán. "Nechci chleba zadarmo, když přijdou úspěchy, patří především jim." Má od nich do konce sezony propůjčenou felicii, pomalovanou logy.
Neúspěšné pokusy o návrat v minulých zimách jej neoslabily. "Jak já se těším na zimu!" Do Lahti na mistrovství světa jel s rukou zlomenou nad zápěstím. Na letišti ji měl v sádře, bál se to prozradit, aby jej neposlali domů. V ruce držel igelitku, maskoval to.
Třináct let v reprezentaci
Doskákal na velkém můstku na 23. figuru. Znovu propad, opět marnost nad marnost. "Ruce a nohy mám tentokrát zdravé, cítím se jako nikdy," prohlašuje. "Je to nezmar," uznává ředitel skokanského úseku Jiří Rázl.
Občas, když se navrací do frenštátské chalupy z předsezonních závodů a testů, syn se ho ptá: "Vyhráls?" Ne vždy mu může přikývnout. Raději mu uvaří. "Minule, co tu byl, jsme měli svíčkovou." Chalupu mu jako světlo ozařuje blonďatá štíhlice Žaneta. Visí na něm pohledem, vypadá to na velkou lásku.
Třináct let v reprezentaci. Rebel, kverulant, s výroky jako "ryba smrdí od hlavy" si přátele zrovna nevyráběl. Ale je tu znovu. Pohublý, šlachovitý, pásek utažený na poslední dírku na vosím pase. "Kdyby tak Sakala zase jednou vyhrál Světový pohár, to by byla senzace," zasní se, špetku sarkasmu v hlase.
A Žaneta opět uvízne pohledem na pohublé tváři svého hridny.
