Ve skutečnosti je to sympaťák a dobrá duše, jenže ani zlý výraz není k zahození, když si dělá prostor na pivotu. Extraligovému týmu přišel bývalý reprezentant v Kristových letech pomoct k medaili. Kdysi s Frýdkem-Místkem slavil titul, házenou se živil i v Maďarsku, Řecku a Německu. Zajímavý osud.
Prožil jste toho dost, že?
Pořád to ale bylo takové menší, žádná druhá nebo první bundesliga se mi nepodařila. Ale i třetí ligu v Německu, byl jsem v Pirně, bych každému přál. Lidé tím žijí.
A co reprezentační kapitola?
Mám nějakých třicet startů, když mužstvo vedl trenér Trtík. Na mistrovství Evropy nebo světa jsem ale nikdy nebyl, to mě mrzí. Hrál jsem kvalifikace. Spíš jsem byl náhradník, když se někdo zranil.
Pocházíte z Ostravy? Váš přízvuk by tomu nasvědčoval.
Je to tak. Hrál jsem za Vítkovice, v roce 1997 si mě trenér Trtík vytáhl do Frýdku-Místku. Prohrané finále s Plzní, další tři s Karvinou, pak titul, pak zase porážka s Karvinou. Bohužel se to zhroutilo kvůli penězům. Šel jsem do Řecka a i tam po půl roce peníze došly...
Za jaký klub jste nastupoval?
Kilkis. Vždy hráli druhé až čtvrté místo, ale liga je tam slabší. Nejlepší pětka hraje top, zbytek je rozdíl dvaceti třiceti branek.
Diváci byli v Řecku vášniví třeba jako na fotbale?
Chodili se bavit a taky porvat, zapalovali světlice jako na fotbale. Kouře bylo v hale tolik, že nešlo vidět na hřiště. Zápasy se odkládaly o čtvrthodinu, než se vyvětralo. Prostředí bylo super, žili jsme 40 kilometrů od Soluně, jezdili jsme k moři na víkend. Akorát ty peníze... Slibovali, slibovali, to oni Řekové umějí. Něco jsem tam nechal, protože jsem chtěl ještě hrát. Řekli: Buď zůstaneš a my ti peníze "někdy" dáme, nebo podepíšeme, že jsi volný hráč, ale o ty peníze přijdeš.
Jak jste se dostal do Maďarska?
Přivedl mě tam jeden Slovák, s nímž jsem hrál. V Nyíregyházi jsem zůstal 2,5 roku. Byl to spodek tabulky, úplně jinde než Veszprem, Szeged, kteří startují v Lize mistrů. My s nimi prohrávali o dvacet. Pak jsem šel do Pirny, kde jsem byl s Mírou Krahulíkem, Martinem Hribem, Jirkou Boučkem, starším Galiou. Když mi skončila smlouva, kývl jsem lovosickému trenérovi Srbovi. Hráli jsme spolu ve Frýdku.
Titul s ním je váš největší zážitek?
Určitě. Hráli jsme finále na zimním stadionu, kam přišlo sedm a půl tisíce diváků. K tomu velký rival Karviná, v hledišti svíčky, zapalovače... Nádhera!
A co atmosféra v Lovosicích?
Je to jiné než ve větších městech, ale trošku jsem zklamaný, že nechodí víc lidí. Na to, že je tady házená sport číslo 1. Ale třeba s Karvinou udělali super atmosféru, pomohli nám. Výkon šel o 30 % nahoru.
Vaše sezona je rozpačitá. I kvůli tlaku, který na vás je?
Objevily se posily, mluvilo se o Dream Teamu, ale mužstvo netvoří jména. Dlouho jsme se sehrávali, nehledě na to, že se nám nedaří venku. I cestování hraje možná roli. A u slabších soupeřů se nedokážeme vyhecovat jako doma nebo se silnými.
Ale kvalitu na medaili máme.
Předáváte zkušenosti mladším?
Vláďa Šuma jich má z bundesligy víc, je starší. Snažíme se poradit mladším, ale od nich se i učíme. Nějaký čas jsme tu nebyli, házená tady šla trošku na druhou kolej. Už to není čistě na profesionální úrovni. Musíme se s tím dokázat srovnat.
Byli jsme zvyklí na jiný přístup. Musíme brát do úvahy, že kluci pracují a na tréninky chodí unavení.
Vypadáte jako hecíř. Jste jím?
Já jsem dodnes před každým zápasem strašně nervózní. Všichni mi říkají, jestli to mám zapotřebí. Dokážu zařvat, štve mě, když někdo hodí střelu na 50 procent. Ale od hecování jsou tu jiní, Brabec, Brecko.
A nedělají si legraci z vašeho ostravského přízvuku?
Jistě. Snaží se mluvit jako já, ale spíš mi to zní, jako kdyby mluvil nějaký Rom. Ale to já nejsem.
Pivot je vaše původní profese?
Kdepak. Nikdy jsem ho nehrál, letos jsem na něm poprvé! Vždycky jsem byl křídlo, kde šlo jen o běhání, rychlost. Nejsem žádný bitkař.
Byla to velká změna?
Ze začátku přípravy jsem musel hodně dávat na kouče, trénoval jsem víc než normálně. Z žádných zkušeností jsem nemohl čerpat, protože jsem je nikdy neměl. Ale teď už se cítím dobře, byť pořád říkám, že to není moje parketa.
Lovosice jsou takový rodinný klub. Vyhovuje vám to?
Jsem rád, že kluci a lidé tady dokáží ocenit úspěch. A taky ho pořádně oslavit. Kolektiv je úplně super. Nikdo nevybočuje, že by se sbalil a jel slavit domů. My vždycky zůstaneme, probereme úspěch i neúspěch, vyříkáme si to mezi sebou.
To je nejlepší. Jeden z nejlepších kolektivů, co jsem zažil!
Takže ve slavení jsou už Lovosice mistry republiky?
No, myslím, že jsme mistři světa. Teď by to chtělo ještě v házené (smích).
