„Ze všeho nejhorší byl hluboký sníh, ze kterého se nedalo odrazit,“ ulevil si po návratu v noci na úterý 41letý milovník extrémních výzev, který před půldruhým rokem ovládl podobný závod na Antarktidě a k němu tam po třech dnech přidal i triumf v ultramaratonu na 100 kilometrů.
Nyní jste vyhrál v konkurenci 45 běžců z 22 zemí. Překvapilo vás něco v závodě? Bylo to těžší, než jste čekal?
Věděl jsem, že závod na severním pólu je těžší a fyzicky i psychicky jsem se na to připravil. Nakonec to ale bylo ještě tvrdší, což potvrdili i pořadatelé - podle nich byly podmínky nejhorší, jaké tam kdy panovaly.
Můžete tedy porovnat sobotní závod s těmi na Antarktidě?
Na severním pólu teď byla větší zima, vyšší vlhkost a podstatně horší povrch. Bylo to o dost náročnější.
V Česku jste před závodem trénoval v mrazírnách. Pomohlo vám to?Určitě. Ne snad z hlediska běžeckého tréninku, protože v pětadvacetimetrové chodbě se rozběhnout do rychlosti vůbec nedá, ale šlo hlavně o přivykání průdušek na vdechování ledového vzduchu. Měl jsem tam i možnost testovat různé varianty oblečení.
Co bylo při závodě nejhorší?
Nejspíš kombinace teploty kolem minus třiceti s větrem, kdy v protivětrných úsecích byla pocitová teplota až minus 45 stupňů. Z hlediska snahy o co nejrychlejší čas byl ale ze všeho nejhorší povrch. Šlo převážně o hluboký sypký sníh, od kterého se nedalo odrazit, takže jsme se do něj propadali. Jakmile mi zmrzlá plotna umožnila zrychlit, o kus dál jsem vběhl do hlubokého sněhu a už jsem se válel.
Původně jste měli běžet ve středu, start se nakonec odkládal až na sobotu. Bylo to nepříjemné čekání?
Čekání k tomu bohužel patří. V době, kdy jsme měli startovat, panovaly na pólu výborné podmínky s teplotami minus 15 až minus 20 stupňů, jenže se pokazilo počasí na Špicberkách a my jsme z nich nemohli odletět. Přitom polovina závodníků už na místě byla, my jsme to ale nestihli. Když jsme se na severní pól konečně dostali, bylo to o hodně horší.
Na pólu byl start, nebo cíl? Nebo jste běhali kolem?
Závod se odehrává na plovoucí kře, která je neustále v pohybu. Pod nohama jsme měli 215 centimetrů ledu a tří až čtyřkilometrovou hloubku moře. Běhalo se kolem ruského arktického tábora Barneo asi 45 kilometrů od pólu, přímo na něj nás pořadatelé po závodě přepravili helikoptérami. Během závodu se s námi celý tábor i trať posunuly asi o dva kilometry. Na záznamu se okruhy zobrazily postupně jeden vedle druhého - nepřekrývaly se, jak tomu bývá u závodů na pevnině.
V jakém oblečení¨a obuvi se takový závod běhá?
Ve speciálním sportovním oblečení pro polární podmínky, jaké měli i soupeři. Měl jsem tři tenké vrstvy na nohou i na těle, což bylo asi nejmíň ze všech, zase mi to ale pomohlo běžet o něco rychleji. Když jsem pak ale v cíli zastavil, okamžitě jsem se rozklepal zimou. Na nohách jsem měl po zkušenostech z Antarktidy lehké závodní trailovky. Vzal jsem si i maratonky s hřeby, ty by mi ale v hlubokém sněhu byly k ničemu.
Co tak extrémní závod udělal s vaším tělem?
Pohyb v mrazu člověka vyčerpá především energeticky. Nohy jsou celkem v pohodě, protože se běží po měkkém povrchu a relativně pomalu. Průdušky byly z mrazíren zvyklé, takže jen trochu kašlu. Na tvářích a na nose mám něco omrzlin, ty ale za pár dní zmizí.
Závod North Pole Marathon jste vyhrál s předstihem 40 minut. Takový náskok vás nepřekvapil?
Docela ano, ale já za to nemohl. Běželo se na dvanáct kol a první dvě kola rozběhl strašně rychle Douglas Wilson z Austrálie, tak jsem se ho držel. Utekli jsme všem, ale on potom odpadl. Mně už přišlo líto takový náskok ztratit, tak jsem posledních deset kol běžel vpředu sám.
Cílem jste probíhal s českou vlajkou na tyčce, což prostřednictvím televize oběhlo republiku - kde se vlajka vzala?
Strčili mi ji do ruky pořadatelé, pro tenhle případ měli vlajky všech zúčastněných zemí. Ale probíhat cílem s českou vlajkou bylo příjemné.
Vyhrál jste jeden z nejnáročnějších maratonů světa - odpovídala tomu i finanční odměna?
Ta byla nulová. Kdysi tam bral vítěz deset tisíc dolarů, ale to už několik let neplatí.
Laik se tedy nemůže ubránit otázce - proč vlastně?
Byl to úžasný zážitek, který se pořád vyplatí. Mám na mysli sponzorské smlouvy a podobně.
Co vás čeká nyní?
Sezona pokračuje, jde hlavně o závody v dlouhém triatlonu. Prvním bude květnový Ironman v Austrálii, musím si rychle zvyknout na teploty kolem plus třiceti.
