Pochází ze Žitavy (Zittau). "Do Čech to mám 200 metrů, do Mnichova 500 kilometrů." Působil u německého B-týmu, ale po olympiádě ve Vancouveru ho přetáhli sousedi zpoza hranic. "Za dobu, co je s námi, nemáme s mazáním výrazné problémy," chválí šéftrenér Ondřej Rybář. Jako by Müller vnesl do české buňky německý pořádek.
"Dřív u nás servismanům vypomáhali i trenéři. Docházelo ke zbytečným třenicím," vypráví Rybář. Müller přišel a řekl: "Chci jiný systém práce. Trenéři budou trénovat a nebudou mi mluvit do mazání. Tak je to profesionální."
Danielo Müller
K ruce dostal tři další servismany, Havla, Prášila a Ročárka. Stali se sehranou partou, i když početností nemohou konkurovat velmocem. "Rusové mají 18 servismanů. Nás je tu 18 lidí včetně závodníků a trenérů," spočte Rybář.
Kvantitu nahrazují šikovností i kutilstvím. Müller se chlubí speciálním černým ocelovým válečkem, který si nechal vysoustružit. S ním vyrábí struktury, které nejrychleji odvádějí vodu od skluznice. "Německý tým dal za vývoj podobného zařízení 100 tisíc eur, zatímco mě stálo 980 (eur)."
Ze 30 až 40 párů lyží každého biatlonisty vybírá na závod zhruba 10 nejrychlejších. "Na nich testujeme různé varianty." Jaké? Už se jen uculí: "Každý si chrání své recepty a tajemství."
Ve středu měl jeho tým napilno. Chumelilo, technický sníh se míchal s novým, mázu pro závod žen ladil Müller těsně před startem. "Já mu věřím," ujistil Rybář.
Stejně tak Kanaďané věří svému hlavnímu servismanovi Tomáši Žídkovi. Američanům maže Petr Garabík a Rakušanům už léta Zdeněk Vejnar. Také biatlon dávno podlehl globalizaci.
