Úspěšný výstup Česenovým pilířem bez kyslíku na svou vůbec první osmitisícovku v životě, vysokou 8611 metrů, oslavil již v základním táboře. Ale velkou slávu se svými parťáky z expedice Leopolda Sulovského chystá až v Ostravě.
"Žena prý něco připravuje, já nic nevím," usmíval se Uher, který hned na letišti dostal plechovku plzeňského piva. Už před dvěma lety se stejná parta o K2 neúspěšně pokoušela.
"Nebyl to můj úspěch, já jsem jen položil poslední vrchní kostičku mozaiky," poděkoval svým dalším devíti kolegům, kteří se na výpravě podíleli. "Snad mi to dojde později, co se vlastně stalo, teď jsme se cestou domů s klukama o tom nebavili," řekl novinářům.
Nejen výstup na horu ho vyčerpal, velmi náročný byl i sestup. Cestou dolů mu jednou uklouzly mačky, neudržel cepín a fixní lano mu zachránilo život. "Docházela mi voda, omrzala ruka, neměl jsem čelovku, uvědomoval jsem si, že to začíná být obtížné," vyprávěl.
Počkal proto na skupinu Američanů, s nimiž si vzájemně pomohli. Chrisovi z Washingtonu svými léky pomohl zahnat výškovou nemoc, sám se pak dočkal pomoci při nedostatku vody.
"Nahoře jsem prožíval vnitřní boj. Strach proti egu, které mě hnalo nahoru," vzpomínal. Při cestě zpátky už hovořil o štěstí. "Jsem moc rád, že jsem sestoupil se všemi prsty a jakoby zdravý, i když to bylo hodně těžké," vykládal a přiznal, že na vrcholu brečel.
V základním táboře strávil jen den, ale stihl hovořit se svou rodinou. Dvanáctiletá dcera Kateřina byla ráda, že je zpátky živý a zdravý, její o dva roky starší bratr Dominik byl pyšný. "Říkal, že je rád, jak má slavného tátu," usmíval se Uher.
Při sestupu ze základního tábora ho čekal pětidenní pochod na vzdálenost více než 100 kilometrů. Trápil se s úbytkem váhy, bral antibiotika proti hnisavé angíně. "Tři a půl dne, to byl očistec," přiznal. Už je prý ale v pořádku. "Už jsem jakžtakž v pohodě," usmíval se a vyprávěl, jak po návratu do Islámábádu jen ležel a jedl.
"Maso, ovoce, zmrzliny. Za týden jsem přibral sedm kilo," řekl s tím, že ale stále má pět kilo podváhu. Už však spřádá další plány. "Rád bych na nějakou nižší osmitisícovku z Tibetu. Třeba taková Dhaulágiri je lákavá," přemítal.
Svého předchůdce Josefa Rakoncaje zná, neboť legenda platí za jednoho z nejlepších horolezců české historie. "Je to můj vzor," přiznal Uher. Sám si od Rakoncajovy firmy dokonce kupuje oblečení.
"Mám jeho bundu, rukavice, spacák. Ale on neví, o koho se jedná," dodal. Dnes už ale i Rakoncaj, jediný další Čech na K2, s určitostí ví, kdo je Libor Uher.
