Stříbrnou medaili ze světového šampionátu má Kateřina Baďurová schovanou. "A dobře. Někde bude," říká tyčkařka po chvilce váhání. Neohmatává totiž onu cennou placku, aby si připomněla příjemné chvíle z Ósaky. "Když se chci pokochat, dívám se spíš na skákání. Vybavím si ten pocit, nepotřebuju si prohlížet medaili."
Šťastný pocit ze skoků nezažila šestadvacetiletá tyčkařka na závodech už dlouho. Loni si v přípravě poranila koleno a pak hodně bojovala, aby jela na olympiádu v Pekingu. Tam ovšem třikrát proběhla pod laťkou. Letos v zimě ji zastavilo svalové zranění. A pak přišly jiné problémy.
"Když jsem měla začít skákat, bála jsem se, měla blok. Víceméně jsem se musela učit skákat znovu od začátku," vzpomíná Baďurová. Dokonce přemýšlela, že atletiky nechá. "A ve chvíli, kdy jsem tohle překonala, už jsem se nepostavila na patu."
Přítel Tomáš Janků byl pro tyčkařku Kateřinou Baďurovou neoblomnou oporou i ve chvíli, kdy uvažovala o tom, že kvůli psychickému bloku se skákáním skončí.
Co se s vámi vlastně dělo? V čem spočíval psychický blok? Bála jste se odrazit?
Čtyři kroky před odrazem jsem měla pocit, že mi nevychází. Jako kdybych ztratila odhad. Najednou jsem nevěděla, kdy mám začít připravovat skok rukama. Fakt to byla pakárna. Pro mě je letos docela úspěch, že jsem tohle překonala, protože když jsem se první dva tréninky ani jednou neodrazila a stokrát za sebou jen proběhla, měla jsem pocit, že už v životě skákat nebudu.
Vážně jste kalkulovala s možností, že atletiky necháte?
Když odtrénuju celý rok, pak vezmu tyč do ruky a nevím, co s ní, je to opravdu beznaděj.
Co na to říkal váš přítel Tomáš Janků, donedávna sám aktivní atlet?
Byl nekompromisní. Mazej na trénink, nepřichází v úvahu. Budu tam s tebou sedět tak dlouho, dokud se neodrazíš. I kdybychom tam měli být do půlnoci a přes celý víkend.
Kateřina Baďurová věří, že jí letošní rok prospěje pro ten příští. Bude mít natrénováno, ale přitom nebude psychicky ani fyzicky unavená ze závodů.
Po olympiádě v Pekingu jste uvažovala o pomoci psychologa. Prý vám teď pomohla autohypnóza.
Zkoušela jsem i odbornou pomoc. Bylo to zajímavé, posunulo mě to i do budoucího snažení. Hlava má skryté možnosti. Stačí, když člověk chce, a dosáhne toho. Bylo třeba si to v palici urovnat.
V čem konkrétně metoda spočívá?
Není to tak, že někdo člověka uvede do hypnózy, pak mu dá nějaký pokyn a on jde vraždit, když uslyší kouzelné slovíčko. Všechno je řízené vlastní hlavou. Probírali jsme momenty, kdy se začnu bát. Ani sama jsem nevěděla, proč to je, což je nejhorší. Když vím, co je špatně, změním to. Ale já čtyřikrát skočila a pak desetkrát proběhla a přitom všechno vypadalo stejně.
K čemu jste tedy dospěli? Jaké byly důvody?
Bylo toho hodně. Ale do budoucna mi psycholog poradil metody soustředění se. Hlavně na závodech. Mám pár věcí, abych se sama zkoncentrovala, netěkala pozorností na blbosti a soustředila se na to, co dělám. Jelena Isinbajevová si povídá, Monika Pyreková si fouká do dlaní. A jaký mám recept já? To jsou moje věci.
V kvalifikaci na olympiádě v Pekingu se tyčkařka Kateřina Baďurová trápila. Letos nechce totéž zažít, a tak se rozhodla boj o účast na mistrovství světa v Berlíně vzdát.
Souvisely vaše problémy i s tím, že jste se bála skákat kdysi po zranění kotníku, loni jste měla dlouhou pauzu po operaci kolena a ani letos v zimě jste nezávodila kvůli svalovým potížím?
Určitě. Jak jsem vlastně na dva roky vypadla, ztratila jsem veškerý odhad. Stává se to často. I Sláva (trenér Patera) se mnou měl trpělivost, protože jako skokan taky zažil, že asi na dva týdny ztratil odhad a nebyl schopný se odrazit. Štěpán Janáček před dvěma lety neskákal celou halovou sezonu, protože se bál odrazit. Člověk neví, kde je.
A když už jste tuhle bariéru překonala, zastavila vás odražená pata.
To je psychárna. Nicméně potom, co proběhlo, jsem ráda, že jsem překonala strach. Pata mě bolela déle. I maličko na úkor zdraví pro mě bylo letos prioritou radši chytit techniku a být si zase jistá, že umím a můžu skákat.
Kolikrát za kariéru jste vlastně byla celou sezonu zdravá?
Jednou. Tu ósackou sezonu.
Je pro vás tedy vzpruhou, když víte, že pokud budete zdravá, máte na velké výsledky?
Určitě. Když vidím skoky z toho roku, byla jsem na 480 centimetrech vysoko nad laťkou, ale nějak ji shodila. Teď jsem na tom fyzicky, rychlostně i silově stejně jako před mistrovstvím světa v Ósace. Říkám si, že je škoda zahodit to, co jsem si vydřela zpátky po zranění kolena. Mám na víc, než jsem předvedla.
Takže jste nechtěla jen skočit limit a jet na šampionát do Berlína absolvovat kvalifikaci?
Limit bych byla schopná skočit, ale bylo to by to zase jen o účasti. A z loňska z olympiády jsem si vyzkoušela, že ať si myslím, bůhvíjaká jsem závodnice, tak když člověk není rozzávoděný, chybí mu pak jistota. A taky na závodech je nahecovaný. Je to jiný přístup než na tréninku, kde se rozcvičím a skáču jeden skok za druhým. Na závodě se člověk rozcvičí, pak půl hodiny čeká, pak dá jeden skok a zase čeká.
Boj o mistrovství světa v Berlíně jste tedy vzdala. Co tedy můžete udělat s takhle načatou sezonou? Odjedete na dovolenou?
Pořád tajně doufám, že bych si třeba aspoň v září mohla zaskákat, takže pořád trénuju, co se dá. Udržuju fyzičku, jezdím na kole, vesluju, posiluju. Není to tak, že bych si chodila po bazénech a opalovala se. A dovolená? Až po sezoně.
Uplatnila by se jako modelka, ale letos Kateřina Baďurová dokončila studia ekonomie. Už je z ní inženýrka. Věří, že jednou svoje znalosti využije.
