Před 29 lety Československo, tedy Šmíd a Ivan Lendl, porazilo ve finále Itálii. A právě Šmíd se stal hrdinou. Do první dvouhry nastupoval s velkými bolestmi žaludku, celou noc nespal, navíc s Panattou brzy prohrával 0:2 na sety. Pak zápas otočil.
Bylo vám tehdy špatně i během zápasu?
Bylo, a jak. První dva sety jsem trpěl. Dokonce se vymýšlelo, že by se kolem naší lavičky dalo prostěradlo, kdyby se mi udělalo opravdu špatně. Z kurtu se totiž nesmělo pořád běhat na záchod.
Šmíd versus slavníŠmíd – John Newcombe 0:1 |
Až tak vážné to bylo?
Tehdy ještě nebylo zvykem, že před zápasem bydlí tým pohromadě. Takže jsem byl doma v garsonce na Jižním Městě a udělal si k večeři filé. Ve čtyři ráno jsme volali doktora. Skoro jsem nemohl chodit, chtěli mi pumpovat žaludek. Pak to zavrhli a dali mi sníst vařené brambory.
Zvažovalo se, že byste vůbec nenastoupil?
To nešlo, nikdo jiný by Panattu neporazil. Honza Kodeš byl na konci kariéry a pak byl v týmu už jen Pavel Složil. Navíc já byl vždycky bojovník, do posledního míčku. Rok předtím jsme hráli v Itálii a s Barazzuttim jsem prohrával 0:5 v pátém setu. Začalo pršet, po pauze jsem přišel a uhrál sedm gamů po sobě.
S Lendlem jste tehdy vytvořili hodně silný tým. Proč jste Davis Cup nevyhráli víckrát?
To je velká škoda, tým by silný. Ale byly v tom dvě věci: jednak jsme párkrát hloupě vypadli, jednak Ivan nechtěl hrát. Byl už jinde, Američan. Hrál třeba v Německu, ale dal si podmínku, že nastoupí jen ve čtyřhře. Nikdo už na něj neměl páky.
Využil vašeho vítězství nějak komunistický režim?
Přijal nás předseda vlády Štrougal. Davisův pohár se hrál po celém světě, takže se mohli chlubit, že se u nás tenisu daří. I když to byl buržoazní sport. Štrougal měl tenis rád a dal nám medaili.
Nešli jste k němu s nechutí?
Vůbec ne, fandil nám. Teď je taky normální, že politici chodí na sport. My jsme si vlastně nemohli stěžovat: díky tomu, že Honza Kodeš vyhrál Wimbledon, se nám ostatním otevřela cesta na Západ. Bez něj bychom seděli doma. V NDR byli v té době hráči, které nepouštěli nikam. My mohli cestovat a vydělat si peníze. I když jsme část odváděli Pragosportu.
Tomáš ŠmídJeden z nejlepších tenistů české historie, hrdina daviscupového finále z roku 1980. |
Kolik to bylo?
Dvacet procent. Brali jsme to jako daň za to, že jsme jako jedni z mála ze socialistického bloku mohli vydělávat v cizině. Měli jsme trvalou výjezdní doložku.
Uvažoval jste někdy o emigraci?
Jednou jo. Štvalo mě totiž, jak mě při každé cestě šacovali na Ruzyni. Třeba jsem se vracel z Ruska a celníci mě vzali na prohlídku – že prý pašuju nějaké letáky. Vybrali mě vždycky jako jediného z celého letadla a pokaždé to byl podobný nesmysl. Až to táta nevydržel, zašel za nějakým kádrovákem na ČSTV a řekl mu: "Jestli toho mýho Tomáše budete dál prohledávat, tak vám garantuju, že se už nevrátí." Pak přestali.
Co jim na vás vadilo?
Nevím. Ale měl jsem dědečka v Americe a ten mi ze začátku dával peníze. Kupoval mi letenky, mámě a tátovi dal auto. Když jsem jel poprvé na juniorský turnaj Orange Bowl na Floridu, děda tam přiletěl a tady to hned věděli. Z policie v Plzni volali na gymnázium, abych šel podat vysvětlení.
Letos zemřel Antonín Bolardt, nehrající kapitán z toho roku 1980. Kdy jste s ním naposledy mluvil?
Celých těch třicet let jsem ho neviděl. O jeho smrti mi volal Honza Kodeš.
To byla taková zvláštní postava. Prý tenisu moc nerozuměl.
Byl to dobrý funkcionář.
A byl to dobrý nehrající kapitán?
Od toho měl jako hlavního trenéra Pavla Kordu. Tem mu dával rozumy, našeptával zezadu. Bolardt měl takový arogantní výraz, ale nebyl zlý. Brali jsme to tak, že to byla spíš politická funkce. Při zápasech nám moc neradil, tenis sám hrál jenom jako rekreant.
No jestli je ta role nehrajícího kapitána vůbec důležitá. Vy jste jím byl taky.
Je důležitá. Kapitán si všimne toho, co hráč nevidí. Jak se soupeř chová, jaké má grimasy, pozná, když je nesvůj. Stejnou funkci má trenér: není od toho, aby nosil tašku, zamluvil trénink a chodil s hráčem na večeři. Má radit, jak na soupeře.
Mluvíte z vlastní zkušenosti?
Rok a tři měsíce jsem trénoval Borise Beckera. Měl jsem sešit a o každém hráči jsem si zapisoval, jak se chová v kritických situacích. A to se opakovalo: Wilander dal z deseti bekhendových prohozů osm po čáře. Edberg při odvracení brejkbolu servíruje z levé strany do středu. Agassi v obraně lobuje křížem... To všechno jsem Beckerovi říkal, než šel na kurt.
Co byste do toho sešitu napsal o sobě?
Držet mě co nejdál od sítě a tlačit se do bekhendu. Z forhendu jsem měl naučené prohazovat po čáře.
A takových věcí si tenista nevšimne bez trenéra?
Někdo ano, třeba Federer pořád studuje zápasy soupeřů na videu, což je vlastně stejné. Zlepšuje se i bez trenéra. Ale třeba Berdych... Z mého pohledu by měl mít trenéra, který by ho někam dovedl. Má být v první pětce, ale hraje pořád stejně, stagnuje. Zatímco Štěpánek ze sebe vymáčknul maximum.
Petr Korda to z něj dostal.
A víc už to možná nejde. Proto Lendl zůstal v Americe a poslouchal bývalého tenistu Fibaka. Ten mu řekl: "Nebudeš pít dvacet Coca-Col a jíst třicet vajíček denně." Udělal mu dietu, dal pár tipů a změnil mu život. Když se podíváte na Del Potra, tak hraje turnaj od turnaje líp. Taky Roddick se zlepšil, i když se mu už nevěřilo. Vzal Connorse, pak Stefankiho a někam se posunul. Něco pro to udělal.
Stejně jako dřív Becker?
Ten v tom byl absolutní génius. Střídal trenéry a z každého vycucnul maximum.
Jak jste se s Beckerem dali dohromady?
Přes jeho rodiče. Maminka pochází z Moravy a do šesti let tu žila. Byl jsem taky velký kamarád s Ionem Tiriacem, který mu dělal manažera.
Jaký Becker je?
Měl dar od boha, že se na zápas dokázal skvěle soustředit. Vůbec nevnímal publikum, byl úplně v transu, posedlý vítězstvími, skoro až nemocný. Všechno by za to dal. Když se mu zápas nepovedl, pořád hledal příčiny. Raketa špatná, míčky, údery. Pustil si video a donekonečna své zápasy rozebíral.
Když u nás končil s kariérou Kodeš, mnoho lidí si myslelo, že zrovna vy ho nahradíte. Proč se to nestalo?
Od Kodeše jsem se hodně naučil. Nám mladším radil a na všechny zápasy se důkladně připravoval. Věděl, jakou má soupeř raketu, jaké držení, byl do každého zápasu zakousnutý.
Češi v Davis CupuTitul (1980) |
Tak se objevil Lendl a byl zkrátka lepší. Já neměl tak dobrý bekhend a Ivan hru odzadu dovedl k dokonalosti. Přetlačil všechny silou. Já kromě McEnroea, Connorse a Borga porážel všechny, ale na tyhle jsem neměl.
Jak to?
Lendl byl, v dobrém slova smyslu, blázen. Nesnášel porážky, i na exhibicích chtěl pořád vyhrávat. Ostatní se bavili a on dával rány jako cvok. Měl teorii, že se ho každý musí bát. Pořád, i při té exhibici. Aby soupeře ani na vteřinu nenapadlo, že by ho mohl někdy porazit.
A co ten váš bekhend?
To byla škoda. Jako žák jsem hrál bekhend obouruč, ale odnaučili mě to, protože to nebylo podle metodické řady. Metodik svazu přišel za tátou a říkal: "Prosím tě, přece nechceš, aby to hrál takhle srandovně." Pak se objevil Borg, který byl stejně starý jako já, a bekhend obouruč hrál. Kdyby se na to táta tehdy vykašlal, mohl jsem být lepší.
Co vás teď živí?
Žiju z úspor, což mi ještě nějakou dobu vydrží. Po kariéře jsem sedm let vedl tenisové centrum v Itálii, které se staralo o největší talenty. Starace, Volandri, Pennettaová, Schiavoneová. To jsem dělal do dvaačtyřiceti.
Ale ani pak jste nešel do důchodu.
Hrál jsem veteránské turnaje, Paříž, Wimbledon, US Open, ale musel jsem přestat kvůli kyčlím. Už ta bolest nešla vydržet. Čeká mě operace, ale pořád ji oddaluju. Bývalý italský tenista Pietrangeli mi radil, ať si nechám odoperovat obě kyčle najednou. Říkal mi: "Budeš sice dva měsíce trpět jako pes, ale pak máš klid." Čeští doktoři mi to ale nedoporučují.
Investoval jste taky v realitách, že?
Dal jsem peníze do nemovitostí v Americe a v Panamě. Teď jejich hodnota hodně spadla, ale snad přežiju.
Kde jste teď doma?
V Panamě, v Miami, ale nejvíc v Itálii. V Česku strávím ročně pár týdnů.
Nenudíte se?
Ne ne, chodím plavat, jezdím na kole, čtyřikrát do roka dělám tenisové kempy v luxusních hotelech. Letos jsem byl na Sardinii, teď jedu na Kanárské ostrovy, byl jsem v Egyptě. Lidi, co tam jedou, si připlatí za tenisový týden s Tomášem Šmídem.
Hezký přivýdělek.
Stejně to dělají třeba Michael Stich nebo Pat Cash. Jo, je to vždycky hezký týden. Ty hotely jsou opravdu luxusní.
