Jak světový rekord v německém Mnichově 26. července 1983 padl, mohli pozvaní hosté vidět na plátně v jeníkovské sokolovně. Tehdy v "Západním Německu" Jarmila Kratochvílová předvedla své maximum v osmistovce - čas 1:53,28.
"Jarmila Kratochvílová má obrovský náskok, vypadá to na skvělý čas... Už má šedesátimetrový odstup, jsem napjatý, jaký to bude čas!" hlásil tehdy vzrušeně komentátor.
Na oslavu přijeli i bývalí slavní olympionici - například koulařka Helena Fibingerová, veslaři Oldřich a Pavel Svojanovští nebo úspěšní hokejisté Jiří Holík, Josef Augusta, Bedřich Ščerban a jejich trenér Stanislav Neveselý.
Atletka, která žije v Golčově Jeníkově na severu Vysočiny, vzkázala současným běžkyním z Afriky a Ameriky, ať víc trénují. Že jinak nemají šanci rekord překonat. Smutno jí je někdy z mladých v Česku. Že je to ke sportu a do atletiky moc netáhne. Stále však má motivaci posouvat talenty výš a jezdí na stadion v Čáslavi. Ten je jejím druhým domovem.
Každé z maxim, které si Jarmila Kratochvílová v první polovině osmdesátých let zaběhla na stovce, dvoustovce, čtyřstovce i půlce, by dnes, kdy se na mítincích běhá za lukrativní odměny, udělalo z atletky z Golčova Jeníkova jednoho z nejbohatších lidí v České republice. Jenže tehdy žádné Diamantové ligy a Grand Prix nebyly.
Rekordy osmistovkySvětový 1:53,28 - Jarmila Kratochvílová Mnichov, 26. červenec 1983 Olympijský 1:53,43 - Naděžda Olizarenková Moskva, LOH 1980 Rekord mistrovství světa 1:54,68 - Jarmila Kratochvílová Helsinky, MS 1983 |
I tak má Jarmila Kratochvílová ve své sbírce jedenáct medailí z mistrovství světa, mistrovství Evropy a olympiády - šest zlatých a pět stříbrných.
Neříkala jste si někdy: "Kdybych já vzala angažmá v Praze nebo někde v Emirátech..."? Uvažovala jste jako žena z Golčova Jeníkova někdy takto, nebo by vás to ani náhodou nenapadlo?
Tak určitě jsem možnosti měla. I za mé kariéry někdo někde "zůstal", jenže to byly hrozné problémy. Na cestách jsme neměli pasy, doložky, nic. Já si nedokázala představit, tady v Golčově Jeníkově nebýt. Jsem takový typ, že jsem vázaná na to, na co si zvyknu.
A to je kromě Golčova Jeníkova také středočeská Čáslav...
Čáslav, to je pro mě takový druhý domov. K tomu stadionu tam mám "příšerný" vztah. Někdy se mi tam šíleně nechce, protože nikdo z těch mladých nechce už nic dělat.
A co Praha?
No, do Prahy s mladými jezdím na závody. Nezůstávám tam ale ani na přespání... Nevím, to je můj "problém". Ale fakt bych asi nikde jinde nezůstala.
I když lákadla byla...
Určitě. Byly jsme třeba s Helenou (koulařkou Fibingerovou, pozn. red.) v cizině a říkaly si: "Podívej se do té samoobsluhy, co tam toho je." A já byla tady z toho Jeníkova, kde nic nebylo... Tak jsem stála v tom supermarketu vykulená, zírala na to a říkala si: "Kdyby to viděly moje sestry nebo maminka, jak to je." Teď už je to tady podobné jako na Západě, tehdy byl ovšem ten rozdíl děsivý.
Měly jste při výjezdech do ciziny peníze, abyste si za ně něco koupily?
Moc ne. Něco jsme dostávali, něco mi dával taťka a říkal mi, ať ty marky někam schovám. Měli jsme pak strach, když jsme se blížili k hranicím. Navíc, když ještě někdo pět kilometrů před hranicemi řekl: "Nemluvte, protože oni už to natáčejí, tak budou vědět, kam jste si ty marky strčili."
Kdybyste měla možnost vrátit se zpět třeba do věku patnácti let, udělala byste něco výrazně jinak? Šla byste znova do té dřiny, tahání pneumatik, do tvrdého tréninku, nebo byste se rozhodla jít jinou cestou?
Myslím, že bych nešla jinou cestou. Ono se to teď říká, když to člověk prožil a měl to rád a stále to rád má... Občas mám už ale úlety, že nepojedu nikoho přemlouvat k tréninku, ale já bych do toho znovu asi zase šla, byť ta cesta k úspěchům byla dlouhá a náročná.
A to jsou podmínky nyní oproti těm v 80. letech neporovnatelné...
My jsme neměli tehdy skoro nic. Helena trénovala tehdy šest hodin denně a já si řekla, že to taky zkusím. A nepamatuji si, že by s námi byl na medaili někdo, kdo by nedřel, aby to dotáhl do té světové špičky. Ano, jsou talenti, ale bez "ničeho" to ani u nich nejde. A ty podmínky, že bychom vyjeli někam na Kanáry nebo do Jihoafrické republiky za tréninkem? Ne, my jsme byli furt v Nymburku. A trenér mi vždycky říkal: "Hele, trénovat se musí. I v zimě." A říkal, že trénovat se dá i na hnoji... Je to pravda.
Zkoušela jste to?
Zkoušela jsem to v oraništi tady v Jeníkově na poli. Nasadila si pracovní boty a bylo to děsivé. Ale přišlo mi to, proč ne - proč do toho nejít. Nedovedu si ale představit dneska ty mladý, že by do toho šli.
Nejen vaše rekordy platí dlouho. Ale třeba i Němka Marita Kochová drží na čtyřstovce od roku 1985 letité světové maximum. Nebo Griffithová-Joynerová na stovce a dvoustovce. Její výkony jsou z roku 1988. Čím vy si to vysvětlujete, že u žen jsou ty rekordy tak letité?
Dříve nebylo tolik závodů. Teď jsou Diamantové ligy a další mítinky a Grand Prix. Do sportu vstoupily peníze...
... a přesto ty rekordy nepadají.
Ony ty holky strašně závodí. V době, kdy ta atletka, co měla nejblíž k mému rekordu - nějakých 73 setin vteřiny, tak běží za léto nějakých 28 osmistovek, to je moc. Já jsme třeba běžela jen čtyři závody na osm set metrů během léta a pak tři na mistrovství světa, nikam jinam nás nepustili. Takže jsme pořád jenom trénovali, bylo to jiné. A hlavně jsme chtěli trénovat, každý výjezd do zahraničí pro nás něco znamenal.
Vidíte teď momentálně nějakou soupeřku v překonání vašeho rekordu, nebo jste v tomto směru klidná?
Nikdy nejsem klidná, když se běží osmistovka. Říkám si, ale proč, vždyť je to jedno... Ale přeci jenom, když ten rekord tady je, tak člověk se s ním naučil žít a jsem taková nervóznější. A ony třeba běhávají i první kolo nebo šestistovku rychleji, než jsem běžela já. Občas si ten čas i měřím a pak si řeknu, že je to dobrý. I můj synovec mi při sledování řekne: "Hele, neboj se, ještě přijde posledních sto metrů, tam je to rozhodující." Teď bude mistrovství světa v Moskvě, takže Rusky se určitě všechny připravují. Tak zase budu při sledování závodu u televize nervózní.
