Vyznáváte přísloví: Jak na Nový rok, tak po celý rok? Ten letošní bude zvlášť významný.
Myslíte kvůli olympiádě? Poslední olympijský rok 2000 jsem měl dobrý, rád bych ho zopakoval. Jenže úspěch cyklisty závisí na štěstí a mnoha náhodách. Čeká se na něj. Každý rok. Někdo deset let. A většina se nedočká vůbec. Ale připraveným štěstí přeje, že?
Pro šéfa skočím i do studny
Tour de France a olympiáda, možná Giro i Vuelta, k tomu mistrovství světa. Jak se to dá zvládnout?
Olympiáda je jeden z vrcholů roku, kde bych se chtěl ukázat pro české lidi. A Tour můžu jet v předním týmu o nejlepší pozice. Ale obou závodů se chci i jednotlivě zúčastnit pouze za předpokladu, že na to budu mít. Ne za každou cenu. Kdybych si mohl vybrat, jasně vyhraje Tour. Ale neznám ještě plány týmu. Pojedu tam, kam mě pošlou.
Vy jste hodně loajální ke svému šéfovi Manolo Saizovi, že?
Platí mě za to, abych dělal, co chce on. Když mi řekne: Skoč do studny, já tam skočím. Víte, jak to bylo loni. Jsem doma, mám volno, čekám na nominaci na Tour, a tak se ho ptám: Můžu jet mistrák? On odpoví: Ne. Kdybych jel a zlomil si ruku, u profíků už nadosmrti nezavadím o práci. Tak to funguje.
Loni skončil váš dlouholetý sponzor a nového jste sehnali až na poslední chvíli. Stále jste Saizovi věřil?
Nabídky měl, ale chtěl velký tým a ten potřebuje velké peníze. Proto se to táhlo. Ale slíbil mi, že se o mě postará. Tedy, že sežene místo s odpovídající pozicí i platem. I v roce 2000, kdy končilo Vitalicio, šéf Minges zajistil všech osmnáct závodníků. Možná jsem měl štěstí, ale tihle dva jsou ve Španělsku zárukou.
Váš lídr Beloki to však nevydržel a odešel. Místo něj jste získali Herase, vítěze Vuelty a nejdůležitějšího Armstrongova pomocníka z US Postal. Budete silnější?
Jediný Heras v kopcích Armstrongovi stačil. Když na něj v Tour pojede celý tým, může ho dostat. I když časovku má trochu slabší. K tomu máme další skvělé vrchaře Galdeana a Nozala a vystřelit nahoru může někdo další. Kéž bych to byl já.
Stále máte vysoké ambice. Na rozdíl od týmového kolegy René Andrleho, který říkal, že mu stačí odpracovat roli „nosiče vody, domestika“.
Jezdit velké závody jako domestik je sice taky dřina, ale pohoda. Znám to. Dovezu lídra pod kopec a mám klid. Zpomalím si, povídám s diváky, koukám se po krajině. Pak se mi do sluchátek ozve: Vyhráli jsme, díky všem za odvedenou práci. A nehoňte se, ať jste zítra čerství.
Ale pocit vítěze taky stojí za to?
Musíte být pořád vpředu, hlídat si všechno, samé stresy. Šéf na vás řve do vysílačky, až běhá mráz po zádech. Pro mě jsou nejhorší dojezdy ve městech. Balík, kanály, pangejty. Mám panickou hrůzu, že mě někdo sestřelí - to už nemůžete ani reagovat. Ale vítězství se cení.
Manolo Saiz vás na trati diriguje jako roboty - diktuje převody, způsob a dráhu jízdy, pozici i polohu…
Jeho koučováním se výkon každého cyklisty zlepší aspoň o tři procenta.
Spočítejte si, kolik to udělá (například při hodinové časovce okolo dvou minut, pozn. red.).
Vy zvládnete role lídra i pomocníka?
Umím si užít oboje. Klidně padnu za mančaft, ale rád budu plivat krev jen za sebe. Za ta léta vím, kde je moje místo a co můžu dokázat. Tour sice asi nevyhraju, ale někde se ukázat můžu. „Andy“ se roztrhne pro Belokiho, ale když má jet sám na špici a začne ho to bolet, nedá tomu sto procent. Ať se na mě nezlobí.
Jak je to cítit na penězích?
Každý má roční smlouvu, výhry se pak dělí. Deset procent z každé dostanou mechanici a maséři, zbytek si rovným dílem rozdělí mančaft. Nám ze Španělska přijdou 29. prosince na účet peníze rozpočítané asociací cyklistů. Lídři mají víc, to je jasné. Ale v silných týmech si domestici vydělají hodně na prémiích. Peňa z US Postal mi říkal, že třeba Armstrong celý svůj díl dává mančaftu.
Jaké jsou vztahy v profipelotonu?
Lepší než v české cyklistice. Každý ví, kam patří, a respektuje to. Blíž si pustíte, jen koho chcete. Já kamarádím s Igorem Galdeanem, navštěvujeme se i s rodinami. Andy si zase výborně rozumí s Olanem. Zato doma každý řeší, jaké máte rifle, mobil nebo manželku…
Uvažoval jste o trvalém přesunu do Španělska?
Cítím se napůl Španělem. Rodina tam tráví dost času se mnou, malého tam chceme dát na chvilku do jesliček, aby se líp naučil španělsky. Ale doma jsme v Čechách.
Doping? Byl, je a bude
Vy jste hned první rok v prvodivizní stáji zazářil na Giro d'Italia, ale cestou na olympiádu vás už skoro na letišti zastavili dopingoví komisaři.
Já to takhle neberu, ani se k tomu nechci moc vracet.
Říkalo se taky, že ve vás mocné týmy ucítily nebezpečí, a zlikvidovaly vás.
No, napadlo mě toho spoustu, ale nechci tomu věřit. To bych mohl s cyklistikou skončit.
Jak to tedy bylo?
Souhra náhod. Chyba doktora, vzal jsem produkt, který jsem neměl.
Americký přípravek neměl na obalu přesně napsáno, co všechno obsahuje, a my to neprověřili. A navíc hned druhý den přišla dopingová kontrol. Tenkrát takhle dopadlo plno cyklistů. Ostatní si začali dávat pozor a je klid. To máte jako v zatáčce, kde někdo spadne. Další za ním už jsou opatrnější a projedou ji.
Skutečně se cyklistika vyčistila?
Doping byl, je a bude.
Povolil byste ho?
To by řekl jen blázen. Čím víc se bude hlídat, tím líp. Ale mělo by se jasně říct, co ne. Problém bývá hranice látky v těle, protože každý má jiné hodnoty, to přece nelze postihovat. Já mám dvakrát víc cholesterolu, než je průměr, máme to v rodině.
Veřejnost stejně bere všechny potrestané jako podvodníky.
Dřív jsem si taky říkal: Chytili ho, to je blbec. Až po vlastní zkušenosti vím, jak složitý a individuální může být každý případ. Nejsou čistí a špinaví a mezi nimi hranice.
Ale každý křičí: Jsem nevinný, nic jsem nevzal, o ničem nevím.
Kdo je pozitivní, vždycky u něj muselo něco proběhnout. Buď fyziologicky, nebo chybou, někdy i vědomě. Ale opravdu záleží, jak to bylo. Srovnal bych to s porušováním předpisů na silnici. Každý někdy jede vyšší rychlostí. Někdo jen v krajním případě, jiný jezdí jako prase pořád.
Objevují se odborníci, kteří tvrdí, že vrcholový sport už nelze provozovat bez dopingu.
S tím nesouhlasím. Ale boj proti dopingu je zároveň slušný byznys pro všechny okolo. Farmaceutické firmy i antidopingové laboratoře, kolik jen tam se živí lidí. Cyklisté a atleti mají nejvíc odběrů, bohatší sporty si to dokážou jen lépe ohlídat.
|
Jan Hruška |
Dáváte si pozor?
Po šesti hodinách na kole v závodě vezmete lahev, kterou vám podá doktor. Nemůžete s tím chodit na rozbory. Ale u zubaře si musím nechat napsat papíry o tom, co mi píchne...
Časovka musí bolet
Začínáte devátý rok u profesionálů, jak se vyvíjejí tréninkové plány?
Mění se, ladí. Zrovna včera jsem ležel s kalkulačkou ve starých tréninkových denících. Pomalu se vracím k systému z mých nejlepších let 1999 a 2000, což se mi osvědčilo už na podzim na Vueltě. S věkem přibývá přirozené vytrvalosti, přidávám proto na intenzitě. Důležitější je odjet tři a půl hodiny průměrem osmatřicet než sedět na kole sedm hodin a šlapat si třicítkou.
Kolik ročně najezdíte?
Kolem 37 000 kilometrů je optimum. Ale taky záleží na poměru tréninkových a závodních kilometrů. Což mám nyní už skoro půl na půl.
Doma v Česku trénujete většinou sám. Prý dojedete z Hradce osmdesát kilometrů do Krkonoš a odtud konzultujete mobilem se Saizem, kolik si máte dát naplno jedenáctikilometrových výjezdů na hřebenovou chatu Špindlerovku…
Saiz není trenér, dává nám doporučení. Někdy objedu všechno. Ale když mi z faxu lezou jeho plány, padám do kolen. Kdybych měl všechno přesně plnit, strávím i s jídlem a převlékáním až třináct hodin denně tréninkem. To je extrém. On respektuje každého závodníka a jeho podmínky - počasí, zdraví a únavu. Já se doma někdy radím s trenérem Vávrou.
Jak se specializujete na časovku?
Právě intenzivní jízdou v „bolavém“ tepovém pásmu. Snažím se v něm jet třeba dvě hodiny. To je jiná zátěž než těch sedm hodin pomalejší jízdy. To bolí jen celé tělo.
Řadíte se k elitním světovým jezdcům v jízdě na čas. Co ještě chybí k absolutnímu úspěchu?
To se těžko porovnává. Třeba Millar (mistr světa, pozn. red.), to je jistota. Hlavně při jednorázových závodech. Taky při Tour nebo při Vueltě se šetří jen na časovku. A zbytek se veze vzadu a kecá. Je tedy lepší než Armstrong nebo Ullrich, kteří musí pořád dupat na špici? Nebo si vezměte Jekimova (olympijský vítěz, pozn. red.). V etapových závodech v US Postal má jiné úkoly než se chystat na časovku. Přitom ji umí, a když dostane třeba na olympiádě prostor, takzvaně překvapí.
Já mívám v etapách často taky jinou práci a při samostatných závodech nikdy neodhadnu, jak mi to sedne.
Na podzim na mistrovství světa v Kanadě jste měl šanci. Jenže svaz vás nenominoval, protože jste se nezúčastnil červnového domácího šampionátu. Když pak Hrazdíra skončil devátý, zamrzelo vás to víc?
Už jsem se jen smál. „Hrazda“ zajel skvěle. Ale já se cítil taky špičkově připravený. Vueltu jsem kvůli problémům se zády nedojel naplno, měl jsem v nohou sílu. Nedá se nic dělat, netrápím se tím. Aby mi to k něčemu bylo, musel bych mít medaili, ale ta visí vysoko.
Dosáhnete na ni někdy?
Můžu, zkouším to.
 Český cyklista Jan Hruška |
