Světový šampionát už jí nemůže rozházet, na velké akce jezdí celé desetiletí. Právě kvalifikace pro ní bývala konečnou, prokletí zlomila na olympijských hrách v Sydney, kdy nejprve postoupila mezi dvanáctku vyvolených a ve finále se pak dokonce vyhoupla na osmou příčku. Letos vyrovnanou výkonností svojí příslušnost ke světové špičce potvrzuje, místečko mezi elitní společností by jí nemělo uniknout. "Ano, poslední dva roky jsem v laufu, jsem na tom dobře. Podobný pocit jsem měla mezi juniorkami, pak dlouho ne. Proč? Vrhači musí prostě dozrát."
Přesto ji kvalifikace děsí, strašák minulosti je stále příliš čerstvý. "Každý z ní má strach. Limit je však jednašedesát metrů, což není tak hrozné," uklidňuje se. Tolik v sezoně hodila skoro pokaždé. "Hlavně mi musí vyjít první pokus, zejména po psychické stránce je moc důležitý, protože pokud třeba nevyjde technika, chyby už se s vámi táhnou a pak záleží jenom na vůli," ví své sedmadvacetiletá oštěpařka.
Je ráda, že závodí hned v úvodu programu, finále by ji poté čekalo v pondělí. "Aspoň si ušetřím nervy. Na předchozích mistrovstvích jsme přišly na řadu až v závěru," zná dobře pocity nejistého čekání. Při přípravě na soutěž nepotřebuje společnost, je sama, prochází se a nudu zahání na internetu. "Můj přítel dělá v počítačové firmě, nakazil mě," vysvětluje svoji zálibu.
Před měsícem se na mistrovství republiky v Jablonci zmínila, že nebude házet navždy. "Neříkám, že chci končit, a zrovna teď, když se mi daří. Ale záleží přece na zdraví a člověk nikdy neví, co mu do toho přijde, co všechno může ženy potkat..." usmívá se. I proto může být pro Nikolu Tomečkovou edmontonský výsledek hodně důležitý.
