Obě disciplíny nicméně mají hodně společného, nelze se vydat do vysokých hor bez znalosti techniky lezení po skalách.
Příkladem je právě Jaroš, jeden z nejúspěšnějších českých horolezců současnosti, který rovněž na skalách začínal. "Ale to jen když jsem byl chodit v Tatrách a kamarádi mě na skály vzali," vzpomínal na své lezecké začátky, k nimž se dostal ve vysokých horách.
Na rozdíl od výpravy do velehor může jít lézt na skálu prakticky kdokoliv. V dnešní době jsou na umělých stěnách často k vidění začátečníci, mnohokrát i děti, které sotva umějí chodit.
"Lezení bych přirovnal ke sprintu, vysokohorská turistika je naopak maraton," nechal se slyšet Mrázek. S tímto názorem se ztotožnil také Jaroš.
Mrázek nevyloučil, že by někdy v budoucnu zkusil zdolat některý z velkých vrcholů. "Ale musela by tam být cestou nějaká skála," řekl s úsměvem.
Jeho lezecký život jsou obtížné cesty a výzvy nejtěžších stěn na světě. "Ale horolezectví z dálky sleduji," řekl.
Jaroš by zase rád zašel na skály, ale nemá čas. "Od té doby, co jsem profesionál, se tam moc nedostanu," litoval.
Mrázek sice kdysi začal jezdit do hor, ale nějak k nim zatím nenašel vztah. "Je to úplně něco jiného," uvedl.
Víc mu učarovaly skály a umělé stěny, kde se jeho výkon počítá na minuty. "Já zase spíš potřebuji dobrou fyzičku. Skály jsou obrovská škola, ale pro mě už jen jako doplněk," uvedl Jaroš.
Mrázek je úřadujícím mistrem světa a celkovým vítězem uplynulého Světového poháru v lezení na obtížnost. Je málo cest na světě, které dosud nezdolal. Když leze, vypadá to, jako kdyby měl na rukách přísavky. "Trénuji dvakrát denně," upozornil.
Z ostatních lezeckých disciplín mu je blízký také bouldering. Řešení extrémně složitých problémů bez lana těsně nad zemí ho láká. "Určitě bych chtěl v příští sezoně jezdit na svěťáky také v boulderingu," řekl Mrázek.
Naopak Jaroše tato disciplína nebaví. "To je prstová gymnastika, to já nepotřebuji," namítl.
Oběma se nelíbí sportovní lezení na rychlost. "To ztrácí smysl klasického lezení, navíc je to na ústupu. Moc lidí to nedělá," řekl Mrázek.
Kdysi tuto disciplínu zkusil, ale nikdy na ni netrénoval. "Klasičtí lezci to nemusí," shodli se oba.
Za přestupní stanici mezi lezením po skalách a chozením po horách považuje Mrázek ferraty. "Jednou jsem to zkusil, je to pro lidi, kteří zatím neumějí pořádně lézt a chtějí se do skal podívat. Ale osazování skal žebříky a stupy mi moc nesedí," řekl.
Jaroš na ferratách v Tatrách začínal. Naopak k lezení v ledu mají oba vztah. "To mě dost bavilo, byla to legrace," vzpomínal Mrázek.
Zkusil dokonce takzvaný mix, kdy se leze v jedné cestě v ledu a s mačkami a cepíny i po skále. "Tím se ale ničí skála," upozornil. Jaroš si lezení v ledu užije pokaždé, kdy je v horách.
Velkou budoucnost nemá podle jeho domněnek ani drytooling na umělé stěně s otvory, do nichž se zasunují mačky a cepíny. "Ten název ani neznám," smál se Jaroš. "Je to divné, protože mačky a cepín přeci patří do ledu a ne na umělé stěny a na dřevo," přidal se Mrázek. "To je jako kdybychom si chtěli vysekat nebo přilepit na skálu chyty," přirovnal úspěšný sportovní lezec.
Za největší zážitek zase oba považují 'sólování', nebo-li lezení bez jištění na dlouhých cestách na skalách. Mrázek dokonce z osmi metrů spadl. "Párkrát jsem měl namále, tak jsem si to zakázal," přiznal. "Není to velké riziko. Vylézt sólo cestu, kterou má člověk nalezenou a zná, není těžké," dodal s úsměvem.
"Když jsem byl mladý a hodně jsem lezl, tak jsem to taky zkoušel," přiznal Jaroš. "Je to o hlavě, o tom, věřit si," dodal.
