Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Davis Cup je pro mě malý grandslam, říká česká jednička Berdych

Tomáš Berdych nastupuje do auta před odjezdem českých tenistů na Davis Cup do Německa. | foto: Pavel Lebeda, Česká sportovní

4 2016
Hannover (Od našeho zpravodaje) - Po roce a půl je zpátky, opět se oblékl do týmové bundy s českým znakem. Tenista Tomáš Berdych se vrátil k reprezentaci, kterou má rád už od dětství. Češi na něj v Davis Cupu spoléhají také teď proti Německu.

Jako malý kluk sledoval úspěchy hokejistů a fotbalistů, které po velkých triumfech oslavovaly davy fanoušků. Jenže v tenise vystupuje každý hráč sám za sebe, byť má u jména vlaječku své země.

„Ale týmové soutěže jsem měl rád odmalinka,“ vzpomíná Tomáš Berdych. „Vždycky to byly skvělé týdny, měli jsme super partu. Už v mládí jsem se těšil, že jednou budu hrát Davis Cup. Že to došlo až tak daleko, je bonus navíc.“

„Těšil jsem se moc. Na Davis Cup mám krásné vzpomínky. Samozřejmě kdybych se vracel někam, kde by to bylo studený, tak by to byla povinnost, kterou by člověk nerad zvládal. Tady je atmosféra jiná.“

Z Berdycha vyrostla daviscupová osobnost. V letech 2012 a 2013 pomohl k triumfům a v počtu vítězství stíhá legendárního Jana Kodeše.

„Ani nevím, kolik mi na něj chybí. Dvanáct?“ ujistí se na začátku rozhovoru a zamýšlí se: „Je to docela dost. Kdybych o víkendu přidal tři výhry, bylo by to fajn.“

Mnoho lidí se může divit, proč se do daviscupového týmu stále vracíte, i když byste mohl upřednostnit osobní kariéru. Čím vás to tak láká?
Ten vztah jsem si budoval odmala. Když se třeba hrála extraliga družstev, tak to pro mě bylo zpestření sezony. Byla tam spousta dětí... Také Davis Cup je pro mě příjemná změna, i po těch letech. Nehraju jen za sebe, víc lidí mě sleduje. Myslím, že tenista by neměl jet jen svou kariéru a nedívat se okolo. Navíc já měl vždycky slušné výsledky, proto se sem těším. Když převažují plusy nad minusy, tak nevím, proč bych nepřijel.

Jsou pro vás dva daviscupové tituly takovými malými grandslamy?
Řekl bych, že jo. Ještě dneska to dobíhá, když vidím, jak Francouzi nebo Australané dělají všechno pro to, aby vyhráli. Loni tomu Murray podřídil všechno, Švýcaři předtím také. Bylo příjemné sledovat, jak se o vítězství snaží velmoci nebo jiní velcí hráči, kterým trofej chybí, a nám už se to povedlo dvakrát.

Dovedl jste si to v roce 2003 při premiéře v Bangkoku představit?
Určitě si člověk řekne, že by to bylo fajn, ale v začátcích jsem viděl, že se generace úplně netrefovaly k sobě. Když byl Jirka Novák nahoře, tak k němu nebyl druhý hráč. Pak když jsem já začal hrát líp, tak zase chyběl někdo ke mně. Až od roku 2007 jsme se sešli s Radkem Štěpánkem a začali jsme hrát dobře. Byl to dlouhý proces, ale stál za to.

Fotogalerie

Pomohl vám souboj s Německem v roce 2005, kdy jste poprvé hrál obě dvouhry a po dvou vítězstvích vás chválil i Boris Becker?
Nemůžu říct, že by mě to nakoplo. Pak jsem s horečkami ulehl, když jsem měl jet obhajovat titul do Palerma. Ale ne, ten víkend byl o smíšených pocitech. Pro mě to byly dva obrovské výsledky. Ale chyběl nám třetí bod, poprvé jsme sestoupili, což nebylo vůbec nic příjemného.

Čím jste starší, je těžší v Davis Cupu pokračovat?
Možná budu moudřejší po tomhle víkendu, co se mnou tři zápasy na tři vítězné sety v takhle krátkém sledu udělají. Už jsem to přece jen rok nehrál. Může to být fakt náročné. Uvidíme, co vám budu povídat v neděli, nebo jestli na rozhovor sotva dolezu. (smích) Ale všechno by mělo být tak, jak má, a měl bych být fit.

Parťáku Štěpánkovi je 37 let. Uvažujete, že budete hrát takhle dlouho? To byste mohl Jana Kodeše dohnat.
Fakt nevím. Nikdy jsem nad těmi čísly nepřemýšlel. Nechávám to plynout podle toho, jak se mi daří a jak se vyvíjí moje kariéra. Mluvit teď o tom, že chci hrát další rok, dva, tři nebo pět... To jsou takové řeči, že bych se zbytečně sám nachytal. Když to bude v mých silách, tak se budu snažit přijet.

Berdych o olympiádě v Riu

Tomáš Berdych a Radek Štěpánek při čtyřhře s brazilským párem Marcelem Melem a Brunem Soaresem (1. srpna 2012)
Tenista Tomáš Berdych při utkání s Belgičanem Stevem Darcisem. (28. července 2012)

Dlouhé vlasy měl svázané do culíku pomocí červené kšiltovky. Blížily se jeho 19. narozeniny. Na profesionálním okruhu tenistů se pohyboval teprve dva roky, na žebříčku ATP byl 74., přesto se Tomáš Berdych na olympijském turnaji v Aténách proslavil. Ve třech setech tehdy přemohl světovou jedničku Rogera Federera.

„Tak proslavil jsem se, ale ne dost. Na olympiádě jsou nejhlavnější medaile,“ tvrdí Berdych. Na dalších turnajích už se mu tolik nevedlo - v Pekingu vyšla Federerovi ve třetím kole odveta a na londýnské trávě vypadl hned po prvním zápase. „Do Ria se těším. Věřím, že ještě nepřichází pozdě a bude moje nejúspěšnější. Udělám všechno pro to, abych alespoň jednu placku přivezl.“

Berdych totiž nejspíš nastoupí ve dvouhře, se Štěpánkem zaútočí ve čtyřhře a chtěl by hrát také mix (pravděpodobně s Karolínou Plíškovou). A co když se to znovu nepovede? Je Rio opravdu poslední olympiádou, nebo nejlepší český tenista zkusí ještě pátou účast?

„To se díváme moc daleko. Ale pokud budu pořád dostatečně schopný konkurovat mladým a nebudu se na kurtu plácat jenom zleva doprava, tak si myslím, že není důvod končit.“

Jaká je teď vaše motivace? Vyhrát potřetí?
Díváme se hodně daleko. Musíme být realisté, stárneme, bude to složitější. Musíme se i kvůli olympiádě dívat na každý jednotlivý zápas. Až to tady zvládneme, budeme přemýšlet, co dál.

Jak moc musíte být tolerantní ke spoluhráčům? Fotbalista Ronaldo si stěžoval, že ostatní nejsou tak dobří jako on.
V tenise, když vyhrajete, všechno jde za vámi a nemůžete říct, že to za vás zvládli spoluhráči. Ale zase se nemůžete nechat třeba vystřídat. Ale já si nikdy neříkal: „Kéž by nás takových bylo víc.“

Jak vlastně funguje tenisová kabina? Má podobná pravidla jako v kolektivních sportech?
Je to jiné než na běžných turnajích. Když hrajeme doma, tak v Ostravě i v Praze jsem měl vždycky stejné místo. Nebylo z pověrčivosti, ale spíš ze zvyku.

Myslel jsem to spíš z hlediska komunikace a hecování. Funguje tohle také v tenise, který je individuální sport?
Jo, to určitě funguje. Na druhou stranu je to sice týmová akce, ale vždycky člověk skončí sám na dvorci, tak zas tak moc odlišné od turnajů to není. Všichni jsme profíci a víme, jak se nejlépe připravit. Každý si jede věci, na které je zvyklý. Pokud by z něj bylo cítit, že není ve své kůži, tak ho pak může člověk víc vyhecovat. A když naopak vidí, že není dobré něco říkat, tak záleží na zdravém úsudku. Nejdůležitější je, aby všechno bylo přirozené.

Mohl byste jednou být daviscupovým kapitánem?
Asi ne. Je to strašně těžká funkce. Když se daří, jste na výsluní. Ale když nejsou hráči, tak to není záviděníhodná pozice. V tenise se hráči soustavně vyvíjejí, ale v Davis Cupu kapitán dostane hotový produkt a těžko s tím něco udělá.







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze