"Zatím je táta určitě známější než já, ale třeba se to změní," říká třiadvacetiletá tenistka. Do Wimbledonu prošla z kvalifikace a nastoupila proti soupeřce s nejdelším jménem v hlavní soutěži. Noppawan Lertcheewakarnová tady loni vyhrála juniorku.
"Od pátečního losu jsem myslela na to, že mám šanci. Přijela se podívat celá rodina, takže to byl trochu stres."
Poznat to bylo i na kurtu. Snad po každém druhém míči Hlaváčková zatínala pěst, křičela "jo, pojď, jedem" a dívala se přitom hlavně na tátu a sestru. Emocemi trochu připomínala Srbku Ivanovičovou. "Čím víc jsem nervózní, tím víc křičím," vysvětlovala pak. "Pomáhá mi to udržet se v zápase."
Zatím se jí dařilo spíš ve čtyřhře, kde už získala pět titulů. Ve dvouhře je 147. na světě. "To by se teď mělo zlepšit. Dospěla jsem a zkušenosti z deblu mi hodně pomáhají. Hlavně ty letošní – na Australian Open a Roland Garros jsem si dobře zahrála proti sestrám Williamsovým." A vyšlo z toho zajímavé zjištění: "Od základní čáry hraju skoro rychleji než ony."
Hlaváčková výborně podává a její tenis se na trávu hodí. "Důležité bylo, že mi vycházel servis a nebála jsem se důležitých balonů. Už od juniorů mi říkali, že je můj tenis na trávu jak dělaný. Něco na tom asi je."
Ukázat se to může i ve druhém kole, kde čeká Ruska Zvonarevová. "Chci určitě vyhrát, mám šanci," tvrdí.
