Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Německý tenis? Dril a šablony, říká tamní trenér roku Jiřička

Tomáš Jiřička se vypracoval v jednoho z předních trenérů v Německu. | foto: archiv, Petr Bílek,  MF DNES

2 2017
Před ním ocenili kouče světové tenisové jedničky Angelique Kerberové, pak došlo i na severočeského rodáka Tomáše Jiřičku. V luxusním frankfurtském hotelu ho vyhlásili německým Klubovým trenérem roku 2016.

Životní - a senzační - úspěch už jen proto, že jej německý tenisový svaz dekoroval coby prvního cizince. „Je za tím plno dřiny a času, v Německu trénuji už osmnáct let,“ svěřil se Jiřička, který letos oslaví čtyřicátiny. Jako mládežník se na kurtech pral s Rochusem, Ferrerem či Štěpánkem, ale když pochopil, že mezi elitu neprorazí, vrhnul se na trenéřinu. Nyní vede Dresden Blasewitz.

Jak si ocenění vážíte?
Velmi, protože je velice prestižní. Při předávání mi prezident německého svazu Ulrich Klaus řekl, že jsem ho dostal za dlouhodobou příkladnou práci v tenise. Měl jsem radost, že se to nevztahuje jen k jednomu roku, ale k celé mé kariéře.

Co je váš úkol v Drážďanech?
Jsem šéftrenérem klubu, mám na starosti výkonnostní tenis, což znamená ty nejmladší až po osmnáctileté. Většina hráčů je spojená se sportovním gymnáziem, takže můžou trénovat dopoledne i odpoledne. Mojí povinností je také organizace, doprovod a koučování prvních mančaftů. Což je druhá bundesliga mužů a nyní i žen, teď jsme do ní postoupili. Úspěšný rok.

Cepujete začátečníky, talenty i hotové hráče. Nenudíte se, že?
Moje práce je pestrá. Nejmladším je osm let, končí to u hráče první stovky na světě. Hráli za nás třeba Martin, slovenský olympionik a daviscupový reprezentant, nebo Bělorus Ignatik. Máme výbornou základnu českých hráčů, kteří se u nás vystřídali, ať Michalička, Konečný, mistr republiky Franěk, nový talent Kolář, nastupoval za nás i Jiří Veselý.

Jaká je kvalita soutěže?
Až neuvěřitelná! Ve druhé bundeslize bylo padesát hráčů s ATP žebříčkem pod 500. Tři roky jsme soutěž udrželi, letos to bylo nejtěžší. Snažíme se přilákat české hráče, kteří si chtějí nejen zahrát kvalitní tenis, ale být i v partě, kde se cítí dobře. To je moje strategie, abych vytvořil domácí prostředí, na které se každý těší. Pak jeden za druhého nechá na kurtu duši. A není to tak, že když jeden hraje, další si odskočí na oběd a nikdo nefandí.

Mluvil jste s Torbenem Beltzem, koučem Kerberové?
Tu možnost jsem neměl, seděl při vyhlášení jinde a nesetkali jsme se. Ale gratulovali jsme si a určitě bych ho mohl poprosit o radu, to mezi trenéry funguje dobře. Jeho ocenili za desetiletou práci s Angelikou, což ukázalo, že v Německu se ocenění dostávají až po dlouhé době.

Nechcete být jako on osobní trenér na světovém okruhu?
Lákavé to je, nezapírám. Jenže nesmím zapomínat, že mám rodinu a že hráči cestují 32 týdnů v roce. Dělat to na plný úvazek několik let po sobě je naivní představa. Ale jiné formě spolupráce byl se nebránil. Do budoucna bych rád působil jako kouč národních týmů do 14, 16, 18 let, na to se chci specializovat.

A vychováte tenistu nebo tenistku pro grandslamy?
O to se snažím v každodenním tréninku, aby tomu kvalitou odpovídal. Je to i o štěstí, co člověk dostane do rukou za „materiál“. Hráčů, kteří mají předpoklady dostat se do první světové stovky, opravdu po kurtech neběhá tolik.

O německé povaze se mluví jako o buldočí. Máte to tedy u západních sousedů snazší?
V Česku jsou lidé i hráči kreativní, v Německu musí být všechno nalinkované. Německého tenistu můžete vychovat skrze drily a šablony, aby pracoval jako mašina. V Česku dominuje herní vtip, pestrost hry. Ovšem mě učili, že do talentu patří i píle. V Německu jsou nadějní hráči, ale není jich tolik. Myšlení mají nastavené tak, že všechno je práce a musí být správně odvedená. Chybí tomu trochu uvolněnosti.

Jakou základnu máte?
Když jsem pracoval v Dolním Sasku jako oblastní trenér, měli jsme na výběr z deseti tisíc hráčů. Několik se na žebříčcích dostalo do desátého místa. Na východě Německa je to těžší, máme základnu 300 až 500 dětí. Člověk nepracuje s porsche, ale s golfem. Aby se ovšem z hráče stal pan Tenista, potřebuje deset let a deset tisíc hodin tréninku.

Pomáhá Kerberová jako vzor? Aje někdo takový mezi muži?
Třeba Zverev má všechno před sebou, ale nenastoupil do Davis Cupu, to bylo mezi mladými trošku zklamání. Vliv Kerberové je velmi znát. Ve veřejnoprávní televizi přenášeli Turnaj mistryň, což dodnes nebylo, v tom je pokrok. A holky, co chodí na tenis, si pletou ten samý copánek co ona, objednávají si stejné oblečení a snaží se dávat prvky do tréninku jako Kerberová, která v úderech klečí a hraje defenzivní míče. Děti to zkoušejí samy od sebe, efekt to má. Je důležité, aby se ztotožňovaly s národním hrdinou, a nekoukalo se jen na Federera s Djokovičem.

Tomáš Jiřička se vypracoval v jednoho z předních trenérů v Německu, ve druhé...

Tomáš Jiřička ve druhé bundeslize vedl i Christiana Haupta.

Co jako tenisový trenér musíte umět zahrát? Všechno?
Kdybych uměl všechno, hraju sám v popředí světového žebříčku. Já musím umět všechno vysvětlit, metodicky musím mít zvládnuté veškeré údery i jejich historický vývoj, aby se neopakovaly stejné chyby. V Německu jsem majitelem nejvyšší trenérské licence, každé dva roky jezdím na kongres, kde se k nám dostávají nové poznatky. Navíc mě obohacují tenisté, kteří za nás hrají druhou bundesligu, každý má jiný styl. Nechci zůstat na stejném místě, dávám se trenérsky pořád do pohybu.

Jaký je teď trend v tenise?
Čím dál víc se do přípravy zařazuje kondiční trénink. Občas přijdou nové kroky, jak se vybíhají míče. Různé statistiky ukazují, že teď se servíruje víc na tělo, jelikož returny z rohů jsou zvládnuté poměrně dobře a nabízejí dobrý úhel.

Jak vypadá váš pracovní týden?
Zhruba 30 až 40 hodin jsem na kurtu, projde mi pod rukama 20 až 25 dětí. Dvakrát týdně mám rozhovor s rodiči, dělám přípravu na další měsíce, rozebírám s jednotlivými hráči, co zlepšit a na čem se bude pracovat dál. Komunikace je čím dál častější, všichni chtějí být informovaní. Teď uzavírám smlouvy s hráči do druhé bundesligy, rekrutoval jsem dvě ženy z dvoustovky. Ještě nepodepsaly, nechávám je zatím v anonymitě.

Kolik fanoušků chodí na zápasy?
Tenis na východě Německa není tradiční sport, takže jsme museli udělat velkou reklamu, většinou přijde tak 350 až 400 lidí.

Zmiňujete východ a západ Německa. Co život v Drážďanech?
Jsem tam s rodinou osm let, v Německu celkově osmnáct. Prvních deset let jsem byl na západě, kde je mnohem větší pohoda a klid. Na východě se stále snaží dohnat manko ze socialistické éry, panuje tam větší stres a lidé jsou víc pod tlakem.

Proč jste si vybral Německo?
Odešel jsem už v jedenadvaceti, protože jsem ukončil svoji hráčskou dráhu. Věděl jsem, že do špičky neprorazím, ani tréninkové podmínky jsem neměl takové, abych z nich mohl něco víc vytěžit. Sám jsem cestoval po satelitech, jenže tam je tenis až na třetím místě, hlavně musíte zařídit letenky, ubytování, sparing, neztratit pas a bůhvíco všechno, o co se člověk musí sám starat. To bylo spíš dobrodružství než výkon. Až pod stovkou na žebříčku začínají být hráči soběstační, a to ještě ne na začátku, ale po dvou třech letech.

Kde v Německu jste začínal?
V Rheinland Pfalzu, kde už byl můj táta. Řekl mi, že se uvolnilo místo trenéra. S mamčou, která se mnou v dětství jezdila po turnajích a které vděčím za hodně, a s bratrem jsem se poradil a šel jsem za taťkou. Strávil jsem tam krásných pět let.

Uživí vás trenéřina za západní hranicí líp než český tenis?
Finanční stránka mě lákala, ale navíc před osmnácti lety nebylo v Česku tolik míst, kde by se trenér mohl uživit. Tatínek trénoval dceru a kouče si platit nechtěl. To už se změnilo, zprofesionalizovalo. Ale v Německu to tak měli už tenkrát.

Mimochodem, proti komu jste si jako mládežník zahrál?
Proti Rochusovi, Štěpánkovi, Verkerkovi, Ferrerovi nebo Srichaphanovi. Nějaké zkušenosti, jak se tenis hrál na absolutní špičce, jsem získal. Jen jsem nad nikým z es nevyhrál. Ani Štěpánka jsem neporazil. V tréninku jsem s ním hrál vyrovnaně, na turnaji byl lepší.

Vaše manželka je taky spjatá s tenisem, jak jste se potkali?
S Lucinkou jsem se seznámil na Mallorce, kde pracovala jako trenérka v tenisové škole. Já tam byl na dovolené. Během několika měsíců jsme dospěli k tomu, že se máme rádi, a dneska máme dceru. Osud a náhody se dějí pořád a tenisový svět je malý. Pikantní totiž je, že ačkoli jsme se poznali ve Španělsku, ona pochází z Teplic, já jsem z Roudnice a pak jsem žil v Ústí.

Ona díky působení na Mallorce zná i slavné tenisové persony, že?
Ano, zná Toniho Nadala, strýce a trenéra Rafaela Nadala, taky Borise Beckera, pro něj vyplétala rakety, občas si s nimi tenis zahrála. Potkala také Rafu Nadala, bavila se s ním. Někomu se z televize může zdát namyšlený, ale on je naprosto v pohodě. Já viděl jeho tréninkový zápas s juniorem, který hodně kazil, přesto s ním pinkal trpělivě hodinu a půl. To by nafoukaný hráč neudělal. Manželka už v tenise nepracuje, je inženýrka ekonomie a zastupuje tiskařskou firmu z Ústí na německém trhu.

Tři roky spolupracujete i s LTK Teplice. Na čem?
Připravuji hráče od deseti do osmnácti let po mentální stránce. Aby věděli, jak se zachovat v krizových situacích, jak snížit nervozitu nebo jakou zvolit strategii na soupeře. Obecně je třetina přípravy tenis, třetina kondice a třetina taktika a mentální stránka.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze