Nad Roland Garros se smrákalo, kustodi kropili vyprahlé kurty a diváci chytali taxíky, aby stihli povečeřet ve městě. S levým zápěstím v ledovém zábalu a s pravou rukou zaměstnanou minifoxteriérem Bínou usedala Martina Navrátilová dychtivě před auditorium tenisových reportérů. Po sedmadvaceti letech od svého debutu se v deblu vítězně vrátila na pařížský grandslam. Nenašel by se šťastnější člověk, jemuž se na krku houpe visačka s označením "jouer", hráč. "Byla to bomba," charakterizovala své pocity z kurtu. Tenisem vydělala přes dvacet milionů dolarů. Podstoupila určitě tisíc tiskových konferencí. Mohla zase fotografovat africkou faunu v Keni, proletět se letadlem, na které si udělala pilotní zkoušky, nebo jen tak ležet ve své haciendě doma v Coloradu. Přesto se ve třiačtyřiceti letech trmácela do Paříže. Před zápasy se hodinu pečlivě rozehrávala. Miluje tenis. Těší se z každého úderu. Baví ji promlouvat k médiím, dělit se o myšlenky. Na rozdíl od mnohých mladších kolegů a kolegyň si nestěžuje, jak je život tenisty nudný, nespravedlivý a těžký.
S RAKETAMI DO METRA
"Je tady nějak mrtvo, ne? Dřív bývala v šatnách větší legrace. Holt si každý chrání soukromí a drží se zpátky. Tenis je dneska jenom velký byznys." Autor výroku Tomáš Šmíd, jehož tvář by mohla propagovat účinek opalovacích krémů, se protahuje v křesle hráčského salonku. Jako každý rok přijel na Roland Garros poklábosit s bývalými spoluhráči a obhlédnout měnící se tenisový terén. "Zrovna jsme seděli na zápase v lóži s Vilasem a Fibakem a dělali jsme si legraci z Freda Stolleho, jak si barví vlasy, aby vypadal mladší," vypráví Šmíd, který v Paříži hrával od roku 1976 nepřetržitě třináct let. "Na kurty jsme zpočátku jezdili autobusem nebo metrem s raketami pod paží. Neexistovala prádelna pro hráče. Buď jsem si nechal vyprat v hotelu, spíš jsem ale s sebou vozil víc věcí. Měl jsem propočítána čtyři trička na zápas. Večer jsem se na pokoji nezavíral. Chodili jsme po restauracích. Ne, nepařili jsme, vždyť jsme druhý den museli hrát, ale proti dnešním hráčům jsme mnohem víc žili."
KLID, PROSÍM
Komfort grandslamových turnajů může závidět většina sportů. Tenista jen zavolá, kdy přicestuje, aby ho na letišti mohlo čekat auto s řidičem. Dopravní servis od hotelu na kurty a zpět v kteroukoli hodinu je samozřejmostí. Sotva vystoupí v areálu, za vchodem pro hráče narazí na recepci s mahagonovým stolem, kde mu zařídí, na co si vzpomene. Jedna z tribun centrkurtu na Roland Garros byla loni zbourána a během devíti měsíců zrekonstruována za 180 milionů franků tak, aby její vnitřek vyhověl požadavkům moderní doby. Prostory se rozšiřovaly do hloubky deseti metrů pod úroveň dvorce. Do šířky se areál rozrůst nemůže, rozměr pozemků je konečný. "Tenista především potřebuje klid a soustředění. Od šaten po restauraci, od sprch přes masážní místnosti se udělalo všechno pro to, aby tenisté měli ideální podmínky na přípravu k zápasům. Pokud nechtějí, nemusí ze svých prostorů vycházet. Všechno mají u ruky," říká ředitel turnaje Patrice Clerc. Vzpomene si ještě na Španěla Manuela Orantese, který před svým finále v roce 1974 stál s diváky frontu u stánku s občerstvením, nebo na zdejšího dvojnásobného vítěze Jana Kodeše, jemuž pořadatelé půjčili na turnaj auto, ovšem i s klíčky?
K ČEMU KNIHOVNA?
Hráči a hráčky, s nimiž se stavební změny konzultovaly, mají k dispozici maséry, kadeřníky, kosmetičky, vyplétače raket, lékaře i chůvy pro své děti. Díky rekonstrukci šaten se zvětšily sprchy, protože průměrná výška tenistů šla nahoru. Vyrostla rozcvičovna, a dokonce dvě odpočívárny pro vyčerpané hráče. Pověrčiví tenisté ale našli původní dřevěné skříňky s nadšením na svých místech. V roce 2002 tu má fungovat i knihovna, jenže tenisté, kteří nejčastěji čtou výpisy z bankovního konta, ji asi nezaplní. To se raději vrhnou k internetu. Zákaz kouření v šatnách někteří trenéři obcházejí a schovávají se na záchodě, což pořadatele dráždí, ale v prvním týdnu turnaje se nedařilo chytit kouče při činu. Nenašel se ani zloděj, který jednomu z chorvatských tenistů - v době, kdy se sprchoval - ukradl triko i tepláky, takže nešťastník tu pobíhal jen v teniskách, zabalen do ručníku.
HOTEL JAKO BLÁZINEC
Co tenisté dělají, když zrovna nehrají, netrénují či nejoggují v nedalekém Bouloňském lesíku? Žádné velké aktivity nečekejte. "Tenis nepodporuje intelektuální růst. Pokud chcete hrát co nejlépe, nemůžete dělat nic jiného, ani nesmíte myslet na věci mimo tenis. Žijete instinktivně," říkal dvojnásobný pařížský šampion Jim Courier, ještě než minulý měsíc uzavřel kariéru. "Ležím v hotelu a koukám na Eurosport," popsal svou denní činnost Australan Mark Philippoussis. "Nakupuju, ale z pověrčivosti nikdy ne po prvním kole," pravila Martina Hingisová. S bývalou vítězkou turnaje Ivou Majoliovou se ve dveřích hotelu srazil král letošních Grammy Carlos Santana a pozval ji na svůj koncert. "Když jsem ještě hrál, tak jsem si na každém turnaji našel nějakého místního draka," vzpomíná Tomáš Šmíd a oním drakem myslí kamaráda, který byl ve městě známou firmou. "Třeba v Paříži je to Auguste. Prima chlapík, co má restauraci na Pigalle. A pak tu znám starého pana Hechta s jeho parfumerií na Champs-Elysées. Lidé jako Auguste mi při turnaji dělali zázemí. Vytáhli mě ven z hotelu, dovedli mě někam, kam bych se normálně nedostal. Sehnali lístky do Lido a tak... Člověk se nemůže zavřít na pokoji a jenom zírat na televizi. To by se zbláznil. Musí vypadnout ven a přijít na jiné myšlenky. I díky tomuhle přístupu jsem v tenise vydržel tak dlouho. Dnes to tenisté řeší tak, že si doprovod s sebou po turnajích vozí, ale vidět pořád ty samé obličeje nemůže dělat dobrotu."
MIZERIE MILIONÁŘŮ
Goran Ivaniševič - 18 milionů. Michael Chang - 18 milionů. Sergi Bruguera - 11 milionů. Marcelo Rios - 8 milionů. Zdálo by se, že dolarový součet jejich kariér musí tenistům dávat důvod k věčnému úsměvu. Jenže bývalí grandslamoví mistři či finalisté se v Paříži netvářili zrovna nadšeně a červenou antuku brzy opouštěli se sklopenou hlavou. Ivaniševič kolem sebe vzteky šlehal raketou, jako by odháněl obtížný hmyz. "Nejde mi to. Počkám do konce roku a možná s tenisem skončím," tvrdil Ivaniševič, který pod vlivem šňůry samých porážek nedávno prohlásil, že by možná měl jít do vězení, aby si tenisu začal znovu vážit. Dvojnásobný pařížský vítěz Bruguera už málokoho zajímal. Byl zraněný, propadl se na žebříčku a ani "divoká karta" na Roland Garros ho nespasila. "Ztratil jsem běžné herní návyky, připadám si bezmocný," lamentoval Španěl. Chang, v roce 1989 sedmnáctiletý vítěz, nejmladší v historii turnaje, se při odchodu z kurtu málem rozbrečel, ale vysprchován už bojovně vykládal, že všechno má svůj jízdní řád a že jeho chvíle ještě přijde. Jedenáct let na ni marně čeká. Rios, kterému za poslední rok neoperovali snad jenom hlavu, přestože tady by zásah asi nejvíc potřeboval, vzdal pro další zranění už po dvou setech. "Když vidím, že nemám šanci vyhrát celý turnaj, tak to balím," poznamenal Chilan. Titul nejprotivnějšího tenisty, udělovaný každý rok při French Open zdejšími novináři, mu po třech letech sebral Rus Kafelnikov, ale Riose to stejně jako všechny ostatní věci v životě nezajímalo. "Nestarám se o to, jaké hovadiny se píšou v novinách," vysoukal ze sebe. A Kafelnikov? Ten na své prvenství, vysloužené neochotou poskytovat rozhovory, reagoval podobně. "Jsou to všechno kraviny," procedil nezúčastněně.
MADONNĚ SE NEDIVÍ
"Peníze kazí tenis. Turnajové odměny by se měly snížit o deset procent a dalších deset by se mělo dávat na charitu," říká John McEnroe, finalista French Open 1984, pod dojmem stále rostoucích výdělků. Za prohru v prvním pařížském kole se letos u mužů dávalo téměř deset tisíc dolarů. U žen to nebylo o mnoho méně. Loni vydělalo sedmnáct tenistů přes milion dolarů a dvaačtyřicet si pomohlo k víc než půlmilionu. A to McEnroe nezmínil, že celková dotace US Open letos jako u prvního grandslamu vůbec překročí patnáct milionů dolarů. "Je to otázka nabídky a poptávky," kontruje majitel manažerské agentury IMG Mark McCormack. "Když Madonna odzpívá pár koncertů a vydělá deset milionů, nikdo se tomu nediví." Na rozdíl od jiných turnajů hlásí grandslamy každým rokem nárůst přímých i televizních diváků. S tvrzením, že se na tom stejně podílí mužský i ženský tenis, ovšem McEnroe nesouhlasí. "Pokud se lidem líbí, že Hingisová zničí soupeřku za čtyřicet minut, kdežto na vedlejším kurtu se muži bijí tři a půl hodiny, je to jejich věc," soudí americký daviscupový kapitán, který má druhý týden turnaje opět komentovat pro televizi.
AGASSI JAKO JORDAN
S příjmy ve výši zhruba dvaceti milionů dolarů za každou sezonu si Andre Agassi mohl klidně odpustit tiskovou konferenci po prohře ve druhém kole se Slovákem Kučerou. Na pokutě ho to stálo drobné, deset tisíc dolarů. "Já se tiskovce vyhnula jednou, v roce sedmdesát šest, ale mám to na talíři dodnes. Poučila jsem se," připomněla se smíchem Martina Navrátilová, která si vychutnávala svá první vystoupení před médii po téměř pěti letech. "Andreho nechci kritizovat. Musel mít důvod, proč nechtěl mluvil. Umím si představit, jak hrozně mu bylo," hájila ho Navrátilová. "Kvůli tomu ale přece jeho cena a význam pro tenis neklesá. Utrpěl snad basketbal, když Michael Jordan někdy nepřišel na tiskovku, protože jeho Chicago Bulls prohráli?" Američané letos v Paříži zažili další černý ročník. Na pomalém povrchu hledají glanc tak zoufale, jako americký turista shání v Evropě hamburger. Během profesionální éry tenisu mělo French Open americké vítěze jen v Changovi, Courierovi a Agassim. Tentokrát podruhé od roku 1968 nepřežil třetí kolo ani jeden Američan. Poprvé se to přihodilo předloni. "Co si Američané představují? Že odehrají jeden turnaj a budou na Paříž připraveni? Odhlásí se z Monte Carla, z Říma i z Hamburku, dřepí doma a pak si myslí, že tady vyhrají? Hloupost," kritizoval je loňský finalista Andrej Medveděv. "Jednou to náhodou může vyjít, ale pravidlo to není."
O NEJKRATŠÍ SUKNI
Jestliže pařížské publikum nejvíce oceňuje výdrž mužů v pětisetových bitvách, jejich úderové finesy a kuráž, často jednostranné ženské zápasy jsou v prvním týdnu turnaje sledovány hlavně kvůli zevnějšku jejich aktérek. V hlavním městě módy znamená French Open jednu velkou přehlídku. Mary Pierceová tu před lety fascinovala přiléhavým černým kompletem, Anna Kurnikovová letos vytáhla rozparky na ramenou a Venus Williamsová ukázala vystřižená záda. Dokonce i domácí Nathalie Tauziatová, která se dávno přehoupla přes třicítku, předvedla na svou postavu odvážnou a mnohem kratší sukni, než je u ní obvyklé. "To abych nevypadala jako matrona," vysvětlovala. Je vidět, že světová televizní práva na ženský tenis před časem koupil hollywoodský producent, který kromě jiného stál za filmem Pretty Woman. "Dokud nebude v tenise nejdůležitější, kdo má nejkratší sukni, jsem o. k.," nejevila ovšem radost Monica Selešová. "Tenis přece není Hollywood."
S RAKETAMI DO METRA
"Je tady nějak mrtvo, ne? Dřív bývala v šatnách větší legrace. Holt si každý chrání soukromí a drží se zpátky. Tenis je dneska jenom velký byznys." Autor výroku Tomáš Šmíd, jehož tvář by mohla propagovat účinek opalovacích krémů, se protahuje v křesle hráčského salonku. Jako každý rok přijel na Roland Garros poklábosit s bývalými spoluhráči a obhlédnout měnící se tenisový terén. "Zrovna jsme seděli na zápase v lóži s Vilasem a Fibakem a dělali jsme si legraci z Freda Stolleho, jak si barví vlasy, aby vypadal mladší," vypráví Šmíd, který v Paříži hrával od roku 1976 nepřetržitě třináct let. "Na kurty jsme zpočátku jezdili autobusem nebo metrem s raketami pod paží. Neexistovala prádelna pro hráče. Buď jsem si nechal vyprat v hotelu, spíš jsem ale s sebou vozil víc věcí. Měl jsem propočítána čtyři trička na zápas. Večer jsem se na pokoji nezavíral. Chodili jsme po restauracích. Ne, nepařili jsme, vždyť jsme druhý den museli hrát, ale proti dnešním hráčům jsme mnohem víc žili."
KLID, PROSÍM
Komfort grandslamových turnajů může závidět většina sportů. Tenista jen zavolá, kdy přicestuje, aby ho na letišti mohlo čekat auto s řidičem. Dopravní servis od hotelu na kurty a zpět v kteroukoli hodinu je samozřejmostí. Sotva vystoupí v areálu, za vchodem pro hráče narazí na recepci s mahagonovým stolem, kde mu zařídí, na co si vzpomene. Jedna z tribun centrkurtu na Roland Garros byla loni zbourána a během devíti měsíců zrekonstruována za 180 milionů franků tak, aby její vnitřek vyhověl požadavkům moderní doby. Prostory se rozšiřovaly do hloubky deseti metrů pod úroveň dvorce. Do šířky se areál rozrůst nemůže, rozměr pozemků je konečný. "Tenista především potřebuje klid a soustředění. Od šaten po restauraci, od sprch přes masážní místnosti se udělalo všechno pro to, aby tenisté měli ideální podmínky na přípravu k zápasům. Pokud nechtějí, nemusí ze svých prostorů vycházet. Všechno mají u ruky," říká ředitel turnaje Patrice Clerc. Vzpomene si ještě na Španěla Manuela Orantese, který před svým finále v roce 1974 stál s diváky frontu u stánku s občerstvením, nebo na zdejšího dvojnásobného vítěze Jana Kodeše, jemuž pořadatelé půjčili na turnaj auto, ovšem i s klíčky?
K ČEMU KNIHOVNA?
Hráči a hráčky, s nimiž se stavební změny konzultovaly, mají k dispozici maséry, kadeřníky, kosmetičky, vyplétače raket, lékaře i chůvy pro své děti. Díky rekonstrukci šaten se zvětšily sprchy, protože průměrná výška tenistů šla nahoru. Vyrostla rozcvičovna, a dokonce dvě odpočívárny pro vyčerpané hráče. Pověrčiví tenisté ale našli původní dřevěné skříňky s nadšením na svých místech. V roce 2002 tu má fungovat i knihovna, jenže tenisté, kteří nejčastěji čtou výpisy z bankovního konta, ji asi nezaplní. To se raději vrhnou k internetu. Zákaz kouření v šatnách někteří trenéři obcházejí a schovávají se na záchodě, což pořadatele dráždí, ale v prvním týdnu turnaje se nedařilo chytit kouče při činu. Nenašel se ani zloděj, který jednomu z chorvatských tenistů - v době, kdy se sprchoval - ukradl triko i tepláky, takže nešťastník tu pobíhal jen v teniskách, zabalen do ručníku.
HOTEL JAKO BLÁZINEC
Co tenisté dělají, když zrovna nehrají, netrénují či nejoggují v nedalekém Bouloňském lesíku? Žádné velké aktivity nečekejte. "Tenis nepodporuje intelektuální růst. Pokud chcete hrát co nejlépe, nemůžete dělat nic jiného, ani nesmíte myslet na věci mimo tenis. Žijete instinktivně," říkal dvojnásobný pařížský šampion Jim Courier, ještě než minulý měsíc uzavřel kariéru. "Ležím v hotelu a koukám na Eurosport," popsal svou denní činnost Australan Mark Philippoussis. "Nakupuju, ale z pověrčivosti nikdy ne po prvním kole," pravila Martina Hingisová. S bývalou vítězkou turnaje Ivou Majoliovou se ve dveřích hotelu srazil král letošních Grammy Carlos Santana a pozval ji na svůj koncert. "Když jsem ještě hrál, tak jsem si na každém turnaji našel nějakého místního draka," vzpomíná Tomáš Šmíd a oním drakem myslí kamaráda, který byl ve městě známou firmou. "Třeba v Paříži je to Auguste. Prima chlapík, co má restauraci na Pigalle. A pak tu znám starého pana Hechta s jeho parfumerií na Champs-Elysées. Lidé jako Auguste mi při turnaji dělali zázemí. Vytáhli mě ven z hotelu, dovedli mě někam, kam bych se normálně nedostal. Sehnali lístky do Lido a tak... Člověk se nemůže zavřít na pokoji a jenom zírat na televizi. To by se zbláznil. Musí vypadnout ven a přijít na jiné myšlenky. I díky tomuhle přístupu jsem v tenise vydržel tak dlouho. Dnes to tenisté řeší tak, že si doprovod s sebou po turnajích vozí, ale vidět pořád ty samé obličeje nemůže dělat dobrotu."
MIZERIE MILIONÁŘŮ
Goran Ivaniševič - 18 milionů. Michael Chang - 18 milionů. Sergi Bruguera - 11 milionů. Marcelo Rios - 8 milionů. Zdálo by se, že dolarový součet jejich kariér musí tenistům dávat důvod k věčnému úsměvu. Jenže bývalí grandslamoví mistři či finalisté se v Paříži netvářili zrovna nadšeně a červenou antuku brzy opouštěli se sklopenou hlavou. Ivaniševič kolem sebe vzteky šlehal raketou, jako by odháněl obtížný hmyz. "Nejde mi to. Počkám do konce roku a možná s tenisem skončím," tvrdil Ivaniševič, který pod vlivem šňůry samých porážek nedávno prohlásil, že by možná měl jít do vězení, aby si tenisu začal znovu vážit. Dvojnásobný pařížský vítěz Bruguera už málokoho zajímal. Byl zraněný, propadl se na žebříčku a ani "divoká karta" na Roland Garros ho nespasila. "Ztratil jsem běžné herní návyky, připadám si bezmocný," lamentoval Španěl. Chang, v roce 1989 sedmnáctiletý vítěz, nejmladší v historii turnaje, se při odchodu z kurtu málem rozbrečel, ale vysprchován už bojovně vykládal, že všechno má svůj jízdní řád a že jeho chvíle ještě přijde. Jedenáct let na ni marně čeká. Rios, kterému za poslední rok neoperovali snad jenom hlavu, přestože tady by zásah asi nejvíc potřeboval, vzdal pro další zranění už po dvou setech. "Když vidím, že nemám šanci vyhrát celý turnaj, tak to balím," poznamenal Chilan. Titul nejprotivnějšího tenisty, udělovaný každý rok při French Open zdejšími novináři, mu po třech letech sebral Rus Kafelnikov, ale Riose to stejně jako všechny ostatní věci v životě nezajímalo. "Nestarám se o to, jaké hovadiny se píšou v novinách," vysoukal ze sebe. A Kafelnikov? Ten na své prvenství, vysloužené neochotou poskytovat rozhovory, reagoval podobně. "Jsou to všechno kraviny," procedil nezúčastněně.
MADONNĚ SE NEDIVÍ
"Peníze kazí tenis. Turnajové odměny by se měly snížit o deset procent a dalších deset by se mělo dávat na charitu," říká John McEnroe, finalista French Open 1984, pod dojmem stále rostoucích výdělků. Za prohru v prvním pařížském kole se letos u mužů dávalo téměř deset tisíc dolarů. U žen to nebylo o mnoho méně. Loni vydělalo sedmnáct tenistů přes milion dolarů a dvaačtyřicet si pomohlo k víc než půlmilionu. A to McEnroe nezmínil, že celková dotace US Open letos jako u prvního grandslamu vůbec překročí patnáct milionů dolarů. "Je to otázka nabídky a poptávky," kontruje majitel manažerské agentury IMG Mark McCormack. "Když Madonna odzpívá pár koncertů a vydělá deset milionů, nikdo se tomu nediví." Na rozdíl od jiných turnajů hlásí grandslamy každým rokem nárůst přímých i televizních diváků. S tvrzením, že se na tom stejně podílí mužský i ženský tenis, ovšem McEnroe nesouhlasí. "Pokud se lidem líbí, že Hingisová zničí soupeřku za čtyřicet minut, kdežto na vedlejším kurtu se muži bijí tři a půl hodiny, je to jejich věc," soudí americký daviscupový kapitán, který má druhý týden turnaje opět komentovat pro televizi.
AGASSI JAKO JORDAN
S příjmy ve výši zhruba dvaceti milionů dolarů za každou sezonu si Andre Agassi mohl klidně odpustit tiskovou konferenci po prohře ve druhém kole se Slovákem Kučerou. Na pokutě ho to stálo drobné, deset tisíc dolarů. "Já se tiskovce vyhnula jednou, v roce sedmdesát šest, ale mám to na talíři dodnes. Poučila jsem se," připomněla se smíchem Martina Navrátilová, která si vychutnávala svá první vystoupení před médii po téměř pěti letech. "Andreho nechci kritizovat. Musel mít důvod, proč nechtěl mluvil. Umím si představit, jak hrozně mu bylo," hájila ho Navrátilová. "Kvůli tomu ale přece jeho cena a význam pro tenis neklesá. Utrpěl snad basketbal, když Michael Jordan někdy nepřišel na tiskovku, protože jeho Chicago Bulls prohráli?" Američané letos v Paříži zažili další černý ročník. Na pomalém povrchu hledají glanc tak zoufale, jako americký turista shání v Evropě hamburger. Během profesionální éry tenisu mělo French Open americké vítěze jen v Changovi, Courierovi a Agassim. Tentokrát podruhé od roku 1968 nepřežil třetí kolo ani jeden Američan. Poprvé se to přihodilo předloni. "Co si Američané představují? Že odehrají jeden turnaj a budou na Paříž připraveni? Odhlásí se z Monte Carla, z Říma i z Hamburku, dřepí doma a pak si myslí, že tady vyhrají? Hloupost," kritizoval je loňský finalista Andrej Medveděv. "Jednou to náhodou může vyjít, ale pravidlo to není."
O NEJKRATŠÍ SUKNI
Jestliže pařížské publikum nejvíce oceňuje výdrž mužů v pětisetových bitvách, jejich úderové finesy a kuráž, často jednostranné ženské zápasy jsou v prvním týdnu turnaje sledovány hlavně kvůli zevnějšku jejich aktérek. V hlavním městě módy znamená French Open jednu velkou přehlídku. Mary Pierceová tu před lety fascinovala přiléhavým černým kompletem, Anna Kurnikovová letos vytáhla rozparky na ramenou a Venus Williamsová ukázala vystřižená záda. Dokonce i domácí Nathalie Tauziatová, která se dávno přehoupla přes třicítku, předvedla na svou postavu odvážnou a mnohem kratší sukni, než je u ní obvyklé. "To abych nevypadala jako matrona," vysvětlovala. Je vidět, že světová televizní práva na ženský tenis před časem koupil hollywoodský producent, který kromě jiného stál za filmem Pretty Woman. "Dokud nebude v tenise nejdůležitější, kdo má nejkratší sukni, jsem o. k.," nejevila ovšem radost Monica Selešová. "Tenis přece není Hollywood."
