S jakým cílem jste na ostravskou antuku vůbec jel?
Byl jsem celkem nepřipravený, protože na turnaji v Římě jsem si lehce poranil patu. A když jsem znovu začal trénovat, tak jsem si zase trochu poranil kotník. Dával jsem se tak do pořádku u pana profesora Koláře. Takže jsem tady chtěl odehrát nějaké to kolo. Vůbec jsem si nedokázal představit, že bych tu byl ještě dneska.
A ještě jste chytil rýmu, že?
Ano, byl jsem hodně nastydlý tím, že jsem hrál dva dny po sobě v dešti. Chytl jsem rýmu a kašel, jeden den jsme měl i teploty. Musím poděkovat svému kondičnímu trenérovi Jozefu Ivankovi, která mě dal do pořádku, cpal do mě různé vitamíny. Bez toho bych nevyhrál.
Oba vítězné sety jste musel otáčet. V prvním jste ztrácel 1:3, ve druhém už 0:3. Co vás zvedlo?
Zafungovala mi hlava, jinak bych ten zápas nezvládl. A vždycky, když to bylo důležité, tak jsem skvěle zaservíroval. Od základní čáry jsem diktoval hru, snažil jsem se tlačit do jeho bekhendu, což je jeho lepší úder, ale tím, že hodně hraje slajd, mi tolik neublíží, jako forhendem.
Takže jste finále zvládl psychicky?
Ano, protože konec druhého setu nebyl nic jednoduchého, když jdete podávat na vítězství v celém turnaji. Hlava zafungovala perfektně.
Co jste si říkal, když jste ve druhé sadě prohrával už 0:3?
Měl jsem negativní myšlenky. Už jsem cítil fyzickou únavu, protože přece jen jsme hráli ze strany na stranu, oba ve vysokém tempu a docházely mi síly. Ale dostal jsem se z toho. Tím, že jsem si podržel servis na 1:3, tak jsem si řekl, že bych ho měl ještě zkusit brejknout. Pomohl mi několika lehkými chybami a když jsem mu vzal podání, znovu mě to nakoplo.
Jiří Veselý v akci.
Jiří Veselý (vpravo) a Steve Darcis
Pomohla vám zkušenost z Turecka, že jste měl za sebou už jedno vítězné finále challengeru?
Určitě ano, protože mezi kategoriemi future a challenger je velký rozdíl. V Turecku jsme byl před zápasem daleko nervóznější, tady jsem hrál přece jen na domácí půdě, i když i to je někdy trochu svazující. Ale popral jsem se s tím.
Za tři dny jste včetně čtyřhry odehrál pět zápasů. Jak to bylo náročné?
Hodně, ale fyzicky jsem připravený dobře. S tím bych neměl mít žádné problémy.
Jak daleko teď máte do stovky?
Nějakých sto bodů... Šance určitě je. Dívám se ale dlouhodobě dopředu. Jestli to přijde za měsíc dva, nebo za půl roku, to je celkem jedno. Ale můj cíl je být ve stovce do konce roku.
Po výhře v Ostravě byste měl být kolem 125. místa na světě. Jak se vám to poslouchá?
To je neskutečné. Vůbec bych to nečekal, že by to mohlo jít tak rychle. Snažím se však zůstat nohama na zemi a makat dál.
Dá se tedy říct, že už jste zvládl přechod z juniorů mezi muže?
Těžko říct. Komplikace mohou nastat vždycky. Tenis je hra se žlutým míčkem, kdy rozhodují centimetry, jeden dva míčky v utkání. Dokud je člověk na vítězné vlně, tak toho musí využít a dál na sobě tvrdě makat.
Jaký bude váš další program?
Týden budu mít volno, budu trénovat. A určitě bude i nějaká oslava po tomto vítězství. Pak pojedu do Uzbekistánu na další challenger, kde se pokusím udělat nějaký další výsledek. Měl bych být psychicky v pohodě, užívat si a hrát svůj nejlepší tenis.
