Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Tam, kde slézá kůže z nohou. Michal Weiss poběží závod libyjskou pouští

Michal Weiss se v únoru znovu vydá Libyjskou pouští | foto: www.michalweiss.ic.cz

28 2010
Místo: Libye, jihozápadní Sahara, oblast Akkakus. Čas: 21. - 28. únor 2010. Závod: Libyan Challenge, 205 kilometrů nonstop běh s batohem na zádech naplněným jen nezbytnými věcmi pro přežití. Na tuhle šílenost se vydá už podruhé ústecký extrémní běžec Michal Weiss.

"Snad dopadnu lépe než v roce 2007, kdy mi kvůli špatným botám slezly nohy z kůže a málem jsem nestihl doběhnout do cíle včas," věří 50letý vytrvalec.

Jak se stane zkušenému běžci, žemá na extrémní závod špatné boty?
Jednoduše. V renomované firmě mi řekli - zkuste tyhle, když nepropustí vodu, tak ani písek. Dobrá myšlenka, ale boty se nafoukly, udělal se z nich jakýsi svěrák a stáhlo mi to nohy z kůže. Než mě napadlo celou tu vrchní vrstvu bot prořezat, aby písek mohl nejen dovnitř, ale i ven, bylo pozdě. Nohy byly načatý a už se demolovaly dál a dál.

Ale doběhl jste.
Závod dokončilo 60 lidí, já byl na 55. místě. Bylo to vážně těžké. Za mnou už byli jen takoví ti turisti nebo běžci, kteří měli ještě větší problémy. Nejlepší to běželi těsně pod třicet hodin, já za 78. Tehdy se běželo 190 km, letos to ještě prodloužili a zkrátili limit z 80 na 75 hodin.

Za jaký čas trať můžete uběhnout bez problémů s botami?
Může to být někde kolem 50 hodin. Tak to mám rozpočítané. Není to na vítězství ani na první desítku. Snad na první dvacítku.

Kolik váží batoh, který máte při běhu na zádech?
Žádný limit není, jen povinná výbava: spacák, jídlo na tři čtyři dny, pak drobnosti jako vakuová pumpa, pumpička proti uštknutí, sada léků. Pod 8 - 9 kilo se nedostanete.

Co jíte?
Sušené maso, čínské polévky. Musíte se starat sami, na servisních stanovištích vám doplňují jen vodu.

Spíte také? A kde vůbec?
Záleží na každém. Minule jsem neběžel úplně nonstop, vždy jsem si přes noc dal hodinku dvě spánek. I když spánek... člověk je v transu, je to spíš takové omdlení. Odpočinete si, abyste mohl běžet dál. Za 4 dny tak 6 - 8 hodin. Třeba ve stanech na kontrolních stanovištích, jež jsou tak 20 - 30 km od sebe.

Co všechno se při takovém závodě může stát?
Byly případy, že se lidi ztratili. Jakýsi francouzský policajt tam 7 dnů bloudil v poušti. Našli ho dehydrovaného, dezorientovaného. Hnusné je, když vás přepadne písečná bouře. Před těmi třemi lety jsem v ní vyrazil ke kontrolnímu stanovišti, abych splnil limit. Už bych takovou ptákovinu neudělal. Radši počkat, až se to přežene a ztratit 4 - 5 hodin.

Co divoká zvířata?
Dvakrát jsme na sebe koukali s takovým ošklivým pavoukem. On odběhl na jednu stranu, já na druhou. Jinak potkáte třeba divoké velbloudy, to je zážitek. Nic hrozného s nějakými hady jsem zatím nezažil.

Jaké tam panují teploty?
Přes den kolem 35 stupňů, v noci 5 - 10. Nejsou to extrémy, ale velké teplotní rozdíly jsou nepříjemné.

Co když se vám něco stane? Jste odkázaný jen sám na sebe?
Když je nejhůř, vypálí se světlice, která je součástí povinné výbavy. Pořadatelé tam objíždí trať na terénních čtyřkolkách, za poměrně krátkou dobu by se k vám měli dostat. Ještě jsem ji naštěstí použít nemusel, snad ani letos. Ale pár odpálených už jsem viděl. Spousta lidí toho měla plné zuby.

Končí někdy závod i smrtí?
Toho jsem naštěstí svědkem nebyl, ale kolapsy se tam vidí poměrně často. Při Marathonu des Sables v roce 2002 v Maroku jsme běželi kolem jednoho Ira, který zkolaboval. Vypálili jsme světlici, přivolali pomoc. On fakt nemohl.

Měl jste sám někdy větší potíže?
V Himalájích, při přechodu ve výšce 5500 metrů, už to bylo opravdu drsné. Když jsem sestupoval, vzpomínám si na točící se hlavu, padání. Odtud mě stahovali doktoři. Annapurna Mandala Trail v roce 2005 byla asi největší šílenost, jakou jsem kdy podstoupil. I s přibližovacím pochodem to bylo nějakých 420 kilometrů. Ten závod se mi tenkrát podařil, skončil jsem pětadvacátý. Vzpomínky na něj jsou výrazně lepší než na ten v Libyi.

Proč to vůbec děláte?
Sportuju odmala, od dlouhých tratí jsem přešel na maratony, pak terénní závody. Od nich už je to kousek k takové šílenosti. Začal jsem v Maroku, tam je atmosféra úžasná. Lidi to asi budou těžko chápat, ale to dosažení cíle je tak extrémní záležitost, že si pak člověk řekne: Zkusím ještě něco dalšího.

Jak dlouho se připravujete na takový závod?
V průběhu roku se snažím běhat skoro denně, tak 20 kilometrů. O víkendu si dám i delší výběh přes Krušné hory. Poslední dva tři měsíce před závodem zvyšuju kilometráž na 30, hodně toho táhnu na zádech, aby si tělo zvyklo na zátěž. Byl jsem nadšený, když teď napadl sníh, že se dá v terénu imitovat takový ten těžký došlap.

Všichni nadávají na letošní extrémní zimu a vy jste nadšený?
Jo, i když už toho bylo taky hodně. Už mě bolí kotníky. Ale jsem rád. Na to, abych někam vyjel, třeba kde je písek, nemám prostředky.

Závody si financujete sám?
Seženu nějaké sponzory, ale dřív to bylo jednodušší. Hlásili se i sami. Vybavení, to by ještě nebyl problém, peníze vám teď dá jen málokdo.

Pořadatelé vám neplatí výdaje?
Naopak, v Libyi je docela velké startovné - 4200 eur. A cena pro vítěze 900 eur. Takže ani ne čtvrtina toho, co každý účastník zaplatí. Nejde o peníze, ale o prestiž, zážitek. Vydělat se tím nedá.

Je vám 50 let. Může být závod v Libyi váš poslední?
Rozhodně ne! Tohle se dá dělat dlouho. Jsou tam chlapíci, kterým je hodně přes šedesát. Věkové rozpětí je od 20 do takových 68 let. Ještě mám pár sezon před sebou.

Chtěl byste ještě něco vyhrát?
Mám pár úspěchů, třeba třetí místo mezi veterány na Himalayan runu. Ale největší je bezesporu to, že jsem všechno dokončil. Nevzdal jsem žádný závod, tím se hodně chlubím. Nemyslím už na výhry, ale tajný sen mám. Chtěl bych běžet maraton na Severním pólu.



Témata: Maraton, Sahara




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze