Synek se mu však rok co rok přibližuje: v roce 2005 byl na světovém šampionátu třetí s odstupem 5 vteřin, rok nato – opět s bronzem – už ztrácel jen 2 vteřiny a loni finišoval stříbrný pouhých 8 desetin vteřiny za Novozélanďanem.
|
Naděje pro Peking |
Co všechno dělá dvoumetrový stokilový vodák pro to, aby to letos konečně vyšlo i v nejdůležitějším závodě? Co je připraven obětovat olympijskému úspěchu? A jak o nadcházejícím nejdůležitějším závodě kariéry vůbec přemýšlí?
Kdy jste byl naposledy na pivě?
O víkendu.
Kolik jste jich vypil?
Asi pět. Na pohodu s kamarády.
To vám trenér schvaluje?
Trenér je rád, že nedělám blbosti. Posedět s kamarády u piva na pohodu není nic špatného. A pivo je zdravé. I doma ho piju denně, mám tam basu a jedno k večeři pravidelně dám. Chutná mi, dobře se mi po něm tráví a pak i spí.
Jídelníček máte také "na pohodu"?
Zlikvidovat půl kila kuřecích prsou k večeři pro mě není problém. Moje přítelkyně maso nejí, takže co uvaří, to musím sníst.
|
Jak přitvrdit? Veslovat se dá i ve sněhu Elitní světový skifař Ondřej Synek už nyní trénuje tak tvrdě, že je těžké mu v zátěži jakkoli přidat, aby to jeho tělo ještě vydrželo. A tak když trenér Milan Doleček letos vymýšlel, kde by mohl ještě přitlačit, poslal Synka veslovat v Praze na Vltavu při sněhové vánici: "Otužovat tělo a utužovat charakter." Byla to však spíš výjimka. Trenér se – stejně jako veslař – brání před olympijskými hrami výraznějším změnám v zaběhaném rytmu, jemuž se závodníkem za léta spolupráce přivykli. Synek líčí: "Pořád vstávám před sedmou, jak jsem zvyklý, na půl devátou chodím do loděnice na první trénink, po obědě se trochu prospím, pak znovu trénuju do čtyř, regeneruju a kolem desáté jdu spát." Nepřítelem velkých změn se trenér stal po minulé olympiádě, před níž v přípravě dvojskifu Synek – Doleček mladší vymýšlel novinky, a borcům pak unikla medaile: "Experimenty se neosvědčily, takže víckrát je pokoušet nebudu." U Synka přitom kouč zaznamenal před Pekingem nebývalý "vítr změny", z nějž je rozpolcený: "Jde hlavně o prodej té jeho motorky. Na jednu stranu z toho mám obrovskou radost, protože to bylo opravdu zbytečné riziko, ale na druhou stranu to ukazuje na výrazný obrat v Ondrově myšlení, protože s tím nápadem dát motorku před olympiádou pryč přišel sám. A já teď nevím, jestli je taková změna zrovna teď v pořádku." O posunu v závodníkově hlavě svědčí podle trenéra též fakt, že si před závody přestal bláznivě barvit vlasy. "Dokazuje to, že se zklidnil a usadil. Jenže těmi ptákovinami si docela dobře odlehčoval stres. A já bych nerad, aby odpovědnost přerostla do nějaké zbytečné křeče." Největší změna, kterou vypozoroval na svém veslaři oproti roku 2004, však trenéra nakonec přece jen těší: "Syneček je na olympiádu v Pekingu natěšený daleko víc, než byl před Aténami. A to je moc dobře." |
Promiňte, ale to nevypadá, že byste život podřizoval zlatu z Pekingu.
Jím hodně, abych měl sílu. Piju pivo, protože je to pro moje tělo dobré. A přinejmenším jednu zásadní změnu jsem udělal: rozhodl jsem se prodat motorku, kterou jsem měl opravdu rád. Najezdil jsem na ní za rok skoro šest tisíc kilometrů čili stejně jako na skifu. Stýská se mi po ní, ale to ježdění bylo zbytečné riziko. Byla by však chyba nechat si olympiádou život rozhodit úplně. To by mi nepomohlo, spíše naopak.
Jak to myslíte?
Dám příklad: říkal jsem si, že musím trénovat víc a víc a víc, abych byl lepší a lepší a lepší. A tělo se najednou začalo bránit. Marodil jsem pár týdnů s bolavými zády a po uzdravení jsme se s trenérem vrátili k tomu, co máme vyzkoušené, že funguje. A já se cítím našlápnutý, silný jako nikdy dřív.
To je dobrá zpráva. Ačkoli máte tři skifařské medaile ze světových šampionátů, zůstáváte relativně neznámý. Olympiáda je pro vás životní šancí, jak se "prodat".
Taky proto nemůžu svůj život úplně přeorat kvůli olympiádě. Kdyby mě příliš vyváděla z míry, mohl bych se pak na startu rozklepat, a to by ničemu neprospělo.
Vaše dosud marné ataky na Novozélanďana Drysdalea nápadně připomínají bitvy Václava Chalupy a Thomase Langeho takřka před 20 lety. Zlatý byl vždy Němec, později jiní, zatímco čtyřicetiletý Chalupa dodnes o zlato marně usiluje, třebaže už ne na skifu, z nějž jste ho sesadil vy. To vás nestraší?
Vyhrát může jen ten nejlepší. I kdyby to nevyšlo, život půjde dál. A v 25 letech jsem pořád ještě mladý.
Vy už jste na jedné olympiádě byl, ve dvojskifu s trenérovým synem Milanem Dolečkem mladším se od vás před čtyřmi lety v Aténách čekala medaile. A dojeli jste pátí.
Ale byla to vynikající zkušenost, i díky ní se teď cítím daleko silnější a vyzrálejší. Mám pocit, že mě nic nedokáže rozhodit.
Zdává se vám o tom, jak závodíte?
Mně se nezdá nikdy nic, spím naštěstí výborně.
Která část veslařského závodu je nejnáročnější pro hlavu?
Když přijíždím na start, zavěšuju se na startovní bloky, rozhlížím se po soupeřích a vidím, jak si třeba Němec Hacker zívne. (Trenér Doleček: To nic neznamená, zívá jen z nervozity.) Pak se mi honí hlavou, jak budu závodit, co všechno se může stát během příštích sedmi minut, že to je jediná šance, jak prodat celoroční práci, a přitom hrozí i poslední místo. Nedočkavě vyhlížím zelené světlo na startovním semaforu.
|
Co Synka napadne, když se řekne Čína 1. Klikyháky. Jejich písmu vůbec nerozumím. |
A jakmile se rozsvítí zelená, kdy pak dostává nejvíc zabrat tělo?
Ve veslování jde o to přežít první kilometr z dvoukilometrové trati tak, abyste měli dost sil na rozhodující, třetí čtvrtinu dráhy: od kilometru do patnácti set metrů. Tam se všechno láme. Pokud přijedete na kilometr zahlcení, je to zlé znamení, ale i s tím se dá bojovat. Jen je pak vyšší riziko, že prostě "zhasnete" a zastavíte. Třetí pětistovka nejvíc bolí. Ještě je to relativně daleko do cíle a síly rychle ubývají. Závěr už nebývá takové utrpení, tam se rozhoduje o výsledku a bolest přehluší emoce. Zvlášť když vyhrajete, pak to nebolí vůbec.
Olympijský vítěz z Atén, Nor Tufte, jednou řekl: "Musíte být dostatečně hloupí na to, abyste dokázali snášet tu dřinu, kterou si veslování žádá." Souhlasíte?
Pravda je, že pro co nejlepší účinnost tréninku musíte prostě vypnout hlavu a tahat za vesla. Veslařský trénink šíleně bolí, navíc trvá dlouho, ale vy přitom nesmíte na bolest myslet, abyste nepovolili. V závodě je to jiné, tam do toho vstupují různé pocity, taktika a podobně. Tam byste s prázdnou hlavou neuspěli. Proto se snažíme i v tréninku soutěžit. Závodění se sparingpartnery potlačuje myšlenky na bolest, do popředí vystupuje soutěživost.
|
České naděje pro Peking 9. dubna vyšlo: dnešní, 2. díl seriálu: V dalších dílech si přečtete Kateřina Baďurová Tomáš Berdych Kateřina Emmons Štěpánka Hilgertová Jaromír Ježek Mirka Knapková Roman Šebrle J. Volf – O. Štěpánek a navíc ještě 3 žolíky |
Nejpopulárnější sporty připomínají vlastně hry pro dospělé. Proč vy jste si vybral za životní náplň právě veslování, nijak zvlášť populární sport plný dřiny, kde jakýkoli prvek hry chybí?
Když jsem začal sportovat a přišel jsem na loděnici, chytla mě u nás v Brandýse skvělá parta. A když jsem v 18 letech přišel do Prahy, už bylo pozdě na to měnit sport. Ale hlavně mě veslování stále bavilo a baví mě dodnes.
Sledujete před olympiádou soupeře?
S některými jsem se v zimě potkal na zahraničním soustředění v teple, ale netrénovali jsme spolu.
Ani jste se o jejich trénink nezajímal?
Nijak zvlášť. I když na jednoho jsme před časem poslali špeha. (Trenér Doleček: Trojnásobný mistr světa Novozélanďan Drysdale předloni trénoval v Račicích, tak jsme tam vyslali zvěda a zjistili jsme, že jeho trénink se zásadně neliší od našeho.)
Čína se chystá doma vyhrát co nejvíc zlatých medailí. Nestraší vás třeba čínský skifař? Ženu už na skifu přece mají, a jezdí celkem rychle.
Jejich skifař se nikdy neprosadil a myslím, že už to nestihnou. Na skifa se nelze připravit za pár měsíců.
Mimochodem, co vám říká Tibet?
Nic o tom nevím, nikdy jsem tam nebyl, dějiště her jsem nevybíral. Samozřejmě se mi doneslo, že se tam porušují lidská práva, ale co s tím nadělám? Sám jste řekl, že mě skoro nikdo nezná, takže můj případný protest by stejně nic nezměnil. A sportovní bojkot by ničemu nepomohl.
