RADOST ZE ŽIVOTA
Byla jste celý život naprogramovaná na úspěch, a teď to chcete pootočit, aby z toho byla krásná jízda a požitek? Jde to vůbec?
Od olympijské vítězky se zase budou chtít vítězství. Mohlo by se to povést. Jdu do téhle sezony bez velkých ambic, ale tolik jsem toho vyhrála, že přijmout porážku nebude možná tak jednoduché, jak si to představuji. Bude mi to nepříjemné, ale do kolen mě to nesrazí. Dám spíš na pocit z dobré jízdy, ne hned a za každou cenu na medaili.
Zřejmě si sama měníte pohled na to, co se má pokládat za radost ze života?
Už nežiju s klapkami na očích, všechno jen pro trénink, pro závod. Největší nápor společenských událostí naštěstí ustal, už jsem stihla jít letos čtyřikrát do divadla, našla jsem si čas i na kamarádku, posedět s ní v kavárně. Víc se rozhlížím po světě. Je to všechno pestřejší, barevnější, cítím se víc naplněná.
Syn vám dorůstá, je mu čtrnáct, už má svou hlavu, už mámu nepotřebuje?
Má už svůj rozum, je soběstačný, ale vždy si rád se mnou pohovoří nejen o tréninku. Nedávno slyšel v rádiu o stoupajícím počtu sebevražd v tom strašném počasí s deštěm a bez slunce, a jak zase slunce vysvitlo, povídá mi: Škoda, že ty lidi o pár dnů nepočkali, byli by naživu. Umí se o sebe postarat, uvaří si večeři a pak si pochvaluje, jak si pochutnal.
ŽENA PŘES TŘICET
Bude vám třiatřicet. Třicátá léta, to jsou prý nejkrásnější léta ženy. Cítíte se tak?
Kolem dvacítky jsem si se sebou nevěděla rady, před třicítkou se to začalo lámat. Posledních čtyři pět let bych si mohla pochválit.
Nejen jako závodnice? Snad taky trochu jako žena, ne?
Konečně. Je hloupé se chlubit, ale když jsme se vrátili domů z olympijského plesu, tak se mi Luboš svěřil, jak mu několik lidí za mými zády říkalo, ať si na mě dá pozor, že mu rostu do krásy. Byl to hezký kompliment. Žena stárne, a přesto ji muži chválí. To je příjemné.
Když se ráno díváte do zrcadla, neříkáte si, zase mám o vrásku víc?
Ráno mi připadá, že vypadám docela dobře, možná tím, že jsem trochu opuchlá. Až večer, s únavou, když jsem ztrhaná, tak se mi zdá, že nějaká ta vráska kolem očí přibyla.
Pěstujete se?
Když tak čtu občas nějaký ten ženský časopis, tak mi přijde, holka, je to chyba, ještě jsi nebyla na nějaké té kosmetice, na masáži a na těch různých zásazích, o nichž nemám tuchy. Na noc se namazat výživným krémem je ale možná důležitější než jednou za měsíc se nechat opečovávat od kosmetičky, i když to asi bude zajímavé.
Kolikery nové šaty jste si pořídila na všechnu tu slávu po Sydney?
Dvoje, a jedny jsem si upravila. Cítila jsem se ve všech dobře. Jenže když teď chodím někam jako host nebo jako divák, a ne jako někdo, kdo bude středem pozornosti, je to příjemnější.
Jak se díváte na svět kolem sebe, trochu dál od vody?
Byla jsem vychována tak, že se ve sportu snažím dobrat dokonalosti, i když je to nemožné, stejně jako ve společnosti a politice. Všude jsou jenom lidé, ti mají ve zvyku chybovat. Policajt, lékař, soudce. I politik dělá chyby. A připadá mi pak hloupé, když někdo říká nebo píše, že všichni politici jsou zkorumpovaní, hloupí, že hrabou jen do vlastní kapsy. Žádnou profesi bych takhle neodsoudila.
POKOLIKÁTÉ DO PEŘEJÍ?
Po olympiádě se přihrnuli i sponzoři?
Zřejmě to byla naivní představa, že zájemci o reklamu budou aktivnější, ale vypadá to, že opět budu muset být aktivní já. Zatím to jsou všechno už moji známí sponzoři, snad se nějaký nový přece jen objeví.
Pokolikáté se vrhnete s tou vaší kocábkou do peřejí?
Závodím od dvanácti let, bude to moje jednadvacátá sezona. Dvě bych ale měla odečíst, jedno léto jsem nezávodila kvůli žloutence, ve druhé jsem čekala miminko.
Co vás bolí po těch mnoha letech?
Rameno mě pobolívá, zánět šlach mě vyřadil z tréninku na podzim vůbec poprvé, ale že bych musela obíhat doktory a chodit pravidelně na rehabilitace, to tedy ne.
Na mistrovství světa vás opět uvítá stará indiánská řeka Ocoee, na níž jste vyhrála svou první zlatou olympijskou medaili. Jak se tam těšíte?
Voda je tam těžká, mohutná, jiná než v Evropě, je to široká řeka. A nebude možné tam trénovat. A tak se asi na mně projeví nejistota.
Pro umělý kanál u Sydney jste měla speciálně postavenou loď. Jaký byl její osud?
Je ve výborném stavu, pojedu na ní všechny Světové poháry, až na Ocoee si pořídím novou. Točivý typ zůstane, uvažujeme jen o tvaru špičky a o objemu. Na těžší vodu, která víc zalévá, je potřeba nosnější loď.
Možná, že to bude poslední sezona, nechytá vás nostalgie, trochu smutku?
Už se nepřipravuji sama, máme tréninkovou kajakářskou skupinu, šest nás bylo i v jižní Africe. Až přestanu jezdit, budu se na ně chodit dívat, občas něco poradím. Nebude to brutální odtržení, mohla bych to unést, snad to nebude tak těžké. Už po Atlantě mě tenkrát z toho přepadl velký strach.
Co říká manžel a trenér Luboš
Do nynějška byla Štěpánka pod tlakem: Musím vyhrát, nebo se sesypu! Od letoška tomu dáme jiný náboj: spíš rozptýlení než povinnost. Závodit? Jen proto, že ji to baví. Dosud to bylo spíš upracované, nebyl to let na vodě. Nyní půjde o hezčí závody, aby to byla nádhera na pohled. Ne, že musí něco dokázat, ale že si chce zazávodit. A vůbec: aby to nebylo jen pádlování! Závodit, ale také si užít!
 |
