Jak postavit ženskou štafetu? S Gabrielou Soukalovou, nebo bez ní? Zkraje týdne byla nachlazená, má tedy smysl riskovat případné onemocnění?
Nebo snad má jet mladá Jessica Jislová? „Jenže Jess už toho měla po stíhačce plné zuby,“ přemýšlí v sobotu šéftrenér Ondřej Rybář.
Po stíhačce Soukalová oznámí: „Chci štafetu jet.“ Cítí se lépe než po sprintu a trenéři jí tentokrát dají zelenou. Ovšem s malým úhybným manévrem. Nepoběží jako obvykle na druhém, nýbrž až na třetím úseku.
„Kdyby byl závod v poločase ztracený, mohou ona i Verča Vítková pošetřit síly,“ spekuluje Rybář.
V neděli ráno potká Soukalovou na snídani a pro jistotu se zeptá: „Je všechno O.K.?“ Kdyby nebylo, Jislová může zaskočit.
Ale odpověď je kladná.
Teplota klesá lehce pod nulu, na napěchovaný stadion v Anterselvě svítí slunce, vítr pofukuje. Ovšem co je to proti loňsku. Vzpomínáte na loňskou Anterselvu? Na vánici, vichřici, sraz všech povětrnostních živlů a pověstné dřepy Gabriely Soukalové, kterými se při úpění na střelnici snažila rozproudit krev ve svém tuhnoucím těle?
Tentokrát se tatáž Soukalová trápí při nástřelu před štafetou. Nechce se jí pořádně hýbat dioptr, rány má stále vlevo. Ještě jednou si cvakne. Jenže čas pro nástřel už vypršel. Poslední cvaknutí si nestihne ověřit. Znejistí.
„Nastřeleno máš, je to jen o tom jednom cvaku,“ uklidňuje ji Rybář.
Kouč žen Zdeněk Vítek se věnuje Lucii Charvátové. Zvládne tentokrát obávanou stojku? Rada je prostá. Soustředit se na rány, nespěchat. Co ubereš na rychlosti, přidáš na preciznosti.
A už jedou. Devatenáct štafet opouští stadion. Eva Puskarčíková se s šestkou na hrudi hned po startu prodere z druhé řady do čela. Ale asi bych to nechtěla celé odtáhnout, pomyslí si. Takže když se před ní prosmýkne Selina Gasparinová, nebrání se. Jen si jeď, Selino.
Start. Devatenáct štafet se vrhá na trať.
Ležka je v podání Češky dokonalá, zatímco tisíce Němců v hledišti trpí. Horchlerová třikrát dobíjí a vyráží na trať až úplně poslední, sama, opuštěná, i za Litevkami nebo Estonkami. Na střelnici si poležela 1:10 minuty!
Kdo že to tady loni štafetu vyhrál? Ano, jistě, Němky.
V čele se sjíždějí čtyři ženy, Puskarčíková se zařadí na čtvrtou pozici. Nemá smysl tlačit se dopředu a táhnout vlak, radši pěkně jeď v závěsu, sama sebe diriguje. Kolo s rozmyslem, říkejme tomu.
Rybář spokojeně kvituje: „Už ví, jak to jezdit. Nebojí se, ale ani to nežene úplně dopředu.“
Vítek s úsměvem glosuje: „Někdy se bojí o hole, tak přidá, aby jí na ně někdo nešlápl.“
Eva Puskarčíková na trati a trenéři Rybář a Vítek na střelnici
Je na stojce, která ji před týdnem v Ruhpoldingu odeslala na trestné kolo. Strašák zabliká v hlavě. Čtvrtou ranou míjí terč. Lekne se: Tak a jestli nedám ani tu pátou, je to v háji a dopadne to jako před týdnem.
Naštěstí pátou ránu dá. Klid, celá vedoucí čtveřice opravuje. A Puskarčíková první dobíjenou ránou zasáhne také poslední terč. Uf. Ta úleva. Vyráží dál do boje, zatímco Italka Vitozzziová předvádí cvičení Jak se zamotat do popruhů od vlastní malorážky.
Na trati se Puskarčíková pobízí: A teď už to můžeš rozbalit a dát do toho všechno, pěkně na doraz. Před ni se sice dostanou Gasparinová s Polkou Gwizdonovou, předává však v závěsu.
„Občas se Evča při závodech trápí, ale přijde štafeta a je jak vyměněná,“ kvituje Rybář při debatě s Vítkem. Že se jí minule v Ruhpoldingu štafeta nepovedla? To byla jen výjimka, potvrzující pravidlo.
„Upřímně, jsem ráda, že to mám za sebou a že jsem šla jako první na řadu,“ povídá Puskarčíková.
Co ty ostatní? Francouzka Braisazová nabrala manko 26 vteřin, Italky jsou až desáté a ne Horchlerovou se při předávce čeká celou minutu.
Druhý úsek začíná pro Češky přenádherně. Nejrychlejší ležku má... Lucie Charvátová. Za 26 vteřin. Pět z pěti. „Pěkná, rychlá, žádný problém,“ ocení Rybář. Charvátová se zvedá první, před Ukrajinkou a Polkou. A že ji po chvíli předjíždí stará harcovnice Valja Semerenková? V pořádku, rozhodovat se bude jinde.
A je tu Achillova pata. Stojka. V Ruhpoldingu po ní Charvátová obkroužila dvě trestná kola a když potom dokončila svůj úsek, bála se: „Kdoví jestli ještě nějaká další štafeta pro mě přijde.“
Přišla. Právě ji jede. Ale nohy se na stavu zase tak třesou.
Puskarčíková v roli divačky sepne ruce u obličeje do modlícího gesta. První ranou její kamarádka míjí. Škoda, tak těsná byla, pomyslí si Vítek s okem u dalekohledu. Charvátovou však chyba rozhodí. Zazmatkuje. Druhá minela, vysoko nahoře, málem ani nezasáhne stav.
„Už jsem skoro nevěděla, co mám dělat a jak to mám dělat,“ přizná později.
Na tři stále černé, stále zlověstně zívající terče jí zbývají tři dobití. První z terčů zbělá, další už ne. Zase dvě trestná kola. Výborné běžkyni ubírají z rezervoáru fyzických i psychických sil. Útěchou nemůže být, že toto byla stojka mnohých střeleckých kolapsů. Veronika Nowakowská po ní krouží dokonce čtyřikrát a též s Miriam Gössnerovou si na kolečku dávají schůzku. „Zase se to stalo. Nedovedu si to vysvětlit,“ poví po štafetě ostřílená Němka.
Pořadí se přesype: 1. Ukrajina, 2. Francie, 3. Bělorusko... a dvanáctá, za Norkou a Rakušankou jede Charvátová.
Další sbírání zkušeností, nazvěme tuto stojku.
Až se jí jednou vše sejde...
„Lúca musí na sobě pracovat a pochopit, že pokud tomu výrazně obětuje čas, může se i v té stojce zlepšit,“ ujišťuje Rybář. „Zatím je to s ní hop nebo trop. Ale potenciál určitě má.“
Blíží se na předávku, u které si zatím Puskarčíková plácne s chystající se Gabrielou Soukalovou. Trenéři zkoumají odstupy. Pětapadesát vteřin. „Ta ztráta není až tak výrazná, pořád jen 20 vteřin na čtvrtou,“ říká Rybář.
„Do šestky by ještě mohly být,“ usoudí Vítek.
Charvátová je v cíli šíleně smutnou princeznou. „To už je opravdu trápení,“ říká a pláče v objetí fyzioterapeutky Sedláčkové. Italský kameraman její slzy zabírá a Puskarčíková se zlobí: „Je trochu zlomyslný, tohle si mohl odpustit.“
Jak ji teď utěšit? „Pořád není nic ztraceno,“ uklidňují ji.
„Musí to hodit za hlavu a dívat se dopředu. Jiná léčba není,“ říká Puskarčíková.
Na jevišti závodu mezitím kmitá první dáma Světového poháru. Vybíhá dvanáctá. „Nejsme stroje,“ povídala o den dříve Gabriela Soukalová unaveným hlasem. Přesto jede jako stroj. V každém kole stahuje nejméně 10 vteřin. Před ležkou už je desátá.
Za normálních okolností by trenéři byli klidnější, je to přece Gábina, nejlepší v poháru, spolehlivá střelkyně. „Ale po tom hektickém nástřelu...,“ zapochybuje Rybář. Zbytečně. Jediné rychlé dobití a utíká dál. Už je osmá, už čistí bezchybně stojku, už je sedmá, už pátá, už předjíždí Švýcarku Caduriscovou.
Sen o stupních vítězů ožívá. A zároveň i vzpomínka na hry v Soči. Tehdy také Soukalová likvidovala ztrátu a „polykala“ na trati jednu sokyni za druhou. „Tam měla ještě větší formu a najela skoro minutu,“ připomene Rybář. Ovšem i tentokrát je to parádní dílo, nejrychlejší čas úseku a třetí nejrychlejší absolutně.
V čele uhání teprve 22letá Francouzka Anais Chevalierová, která letos jezdila i IBU Cup a nikdy nedoběhla v Top 10 Světového poháru, právě však složila biatlonovou maturitu. Za ní supí Jekatěrina Jurlovová, která sice bude vyprávět, jak se na stojce celá třásla, ale přesto si s ní poradila na výtečnou. Potom je tu senzace dne, Švédky s Anderssonovou. A pak už Češky.
Ukrajina a Itálie se momentálně trápí a Němka Hinzová dalším trestným kolem pohřbívá poslední ambice Němek.
„Perfektní výkon,“ chválí naopak Rybář svoji svěřenkyni.
Jdeme do finále. Se ztrátou pouhých 20 vteřin vyšle Soukalová vstříc poslednímu úseku Veroniku Vítkovou, sama se opře o hůlky a zhluboka vydechuje. Kolem se prořítí Dorothea Wiererová, ztrácející 59 vteřin, a italští fanoušci svoji hvězdu v duchu žádají: Spas naši štafetu.
Veronika Vítková. Dotáhne štafetu na stupně vítězů?
„Musím v Gabčině práci pokračovat,“ slíbí sobě i všem finišmanka Veronika Vítková a uvažuje: Švédky tak silné nebudou, s ostatními to musím vybojovat. Předjíždí Perssonovou, načež se na chvíli zadrhne. Dvě dobití vleže. Norka Tiril Eckhoffová jí na třetím místě ujíždí a navrch se za Vítkovou řítí expres Wiererová.
Česká finišmanka bojuje s krizí.
„Tiril je hodně silná v běhu. Ale Verča zase tolik neztrácí,“ vnímá Rybář.
Přesněji: ztrácí devět vteřin.
„Tiril zase tak dobrou stojku nemívá,“ dumá šéftrenér. A skutečně: Norka po ní zamíří na trestné kolo! Zato v podání Vítkové je to palba jako od Buffala Billa. Za 27 vteřin! Ke konci na jediný nádech. Ještě lepší, než jakou předtím předvedla Marie Dorinová-Habertová, pročež se francouzští trenéři i biatlonistky už v předstihu začali objímat.
Takřka jisté první místo Francouzek však nyní Češi neřeší. Je zajímá úplně jiný boj. Vítková odjíždí třetí, čtyři vteřiny před sebou má Rusku Podčufarovovou. Co teď říct do vysílačky?
„Když smaže tu Rusku, už to dopadne. Ale jede za ní Dorotea,“ povídá Rybář.
Vítková je momentálně v mysli tak trochu pesimistkou. Vzpomene si, jak ji Wiererová dojela ve druhém kole. My snad budeme čtvrté, strachuje se. „Doro, Doro,“ burácejí davy. Kde je ta Doro? Vedle Vítkové utíká trenér Jiří Holubec, cosi na ni křičí, ale přes ten řev nic neslyší.
To už sama dýchá na záda Podčufarovové, 900 metrů před cílem jde před Rusku a ucukne jí! „Něco mě asi osvítilo,“ bude pak vyprávět.
Jsou na louce před stadionem, kouč Marek Lejsek na ni zase něco křičí, ona ho zase neslyší.
Jsou už na stadionu, Vítková se ohlédne a uvidí: Ruska i Doro jsou dost daleko za mnou.
Vyjde to! Už ano.
Vítězná Dorinová mává a už deset metrů před cílem mává i druhá Veronika Vítková.
Až za ní si to Podčufarovová a Wiererová rozdají na krev, Italka těsně prohraje, bude tak moc naštvaná a prohlásí: „Od prvního kola jsem do toho tolik bušila. Potom už vážně nebylo kde brát.“
Vítková padne za cílem na kolena, hned k ní utíkají Lucka Chravátová a Eva Puskarčíková, objímaji ji. Charvátová už se zase směje.
Ta sdílená radost je stejně nejlepší.
„Famózní výkon. Klobouk dolů,“ říká Vítek.
Povedlo se! Češky jsou druhé! K Vítkové utíkají Charvátová (vpravo) i Puskarčíková
Vítková se nemůže zvednout na nohy, podlamují se jí. „Jsem trošku mrtvá,“ přizná. Ale není v tom rozhodně sama. Podčufarovová leží na sněhu na břiše, Wiererová opodál dlouho klečí.
Mnohé štafetové favoritky jsou poraženy: 9. Ukrajina, 10. Německo, 11. Polsko. „Molodci, molodci,“ skandují ruští diváci na oslavu svých děvušek, ale Češky jsou ještě lepší. Česká ženská štafeta, která loni na Sibiři pozdvihla malý glóbus, se vrací na stupně vítězů.
A navíc: „Sérii jsme udrželi,“ raduje se Veronika Vítková.
Také při šestnáctém pohárovém kole v řadě je český biatlonový tým na stupních vítězů.
„Té nepřetržité řady se držíme a snažíme se ji vždy splnit,“ povídá Rybář. „Když se nám to povede hned na počátku kola, přijde úleva. Tady jsme na stupně čekali dlouho. Ale tím je to teď příjemnější.“
Stříbrná česká štafeta z Anterselvy. Zleva: Eva Puskarčíková, Lucie Charvátová, Gabriela Soukalová a Veronika Vítková.
Eva Puskarčíková se znovu rozvzpomene na loňskou Anterselvu. „Když si vybavím tu vichřici a Gábininy dřepy, bylo to dneska přece jen o něco jednodušší,“ zasměje se.
Ale bylo to stejně dramatické i obtížné - a dojemné a krásné.
