"Od našich těl požadujeme cosi nelidského, což nejde bez lékařské asistence," prohlásí americký cyklista Lance Armstrong, načež šlape tři týdny do pedálů při Tour de France.
Právě na Armstrongovi, tomto podivuhodném fenoménu současného sportu, si můžeme ukázat, kolik tělo sportovce vydrží. Ani se tomu nechce věřit: přemohl rakovinu a sedmkrát vyhrál nejslavnější a nejtěžší závod světa.
Při operaci přišel o varle, proto dostává hormon testosteron zvenčí. Mnozí tvrdí, že právě to mu paradoxně pomáhá: jen díky tomu vydrží extrémní zátěž při jízdě v horách, jen díky tomu může trénovat jako nikdo jiný.
Armstrong je jen jeden, ale zástupy těch, kteří ho chtějí napodobit, jsou nepřehledné. Spousta z nich je pro vítězství ochotna udělat cokoliv.
Dovoleného i zakázaného.
To, že doping brutálně ničí organismus, je jasné už dávno a málokdo by s tím asi polemizoval. Jenže jak se dívat na prostředky, které jsou povolené? Jistě, i díky pomoci nejmodernějších metod můžete vyhrát olympiádu, ale co s vámi bude za dvacet třicet let?
Vyrobíme atleta na míru
Hranice, která odděluje férové borce od podvodníků, je velice tenká, těžko definovatelná a v každé době jiná. Za touto hranicí už roztahuje svá chapadla říše sportovního zla: doping. Dlouhý je seznam zakázaných prostředků.
|
Co je doping? Slovo vzniklo z holandského "dope" čili šťáva. Podávala se závodním koním, aby majitelům vyhrávali sázky. Podle definice z roku 1963 se dopingem rozumí "použití látek tělu fyziologicky cizích zdravými osobami s cílem zlepšit při závodech výkon umělým a nečestným způsobem". Většina zakázaných prostředků byla původně vyvinuta k lékařským účelům. Několik málo vzniklo v armádních laboratořích pro zvýšení bojeschopnosti vojáků, další ve specializovaných sportovních laboratořích. Jejich používání může vést až k tragickým zdravotním důsledkům. |
Začalo to v Homérově době sklenkou vína na kuráž. Na konci jsou nezjistitelné růstové hormony. Zatím.
Dopující sportovci pro slávu a peníze často porážejí sami sebe, cizorodé látky rozleptávají jejich organismus jako kyselina. Pleť poseje akné, hlas zhrubne, v těle bují nádory. Ženy přestávají rodit děti, muže sužuje impotence.
Německá plavkyně Rica Reinischová, trojnásobná olympijská vítězka, po konzumaci anabolických steroidů opakovaně potratila, vytvořila se u ní cysta na vaječníku.
Přesto ona i jí podobní riskují život. Z neznalosti či s nadějí "mně se to nestane".
Scénář je pokaždé stejný: podvodníci jsou o krok dál než policisté. Zatímco lékaři objevují, jak prokázat v těle jednu zakázanou látku, scénu už dobývá další, dokonalejší metoda na ošálení světa.
Strašák budoucnosti se jmenuje genový doping. Odzvoní stovkám pilulek a injekcí, postačí jediná injekce s novými geny. Potom získáte supersvaly a superplíce.
A začnou hry mutantů.
Ne, nečtete sci-fi povídku. "Dojde k tomu dřív, než si myslíme," varuje Theodore Friedman, profesor Kalifornské univerzity. Odhady míří k olympiádě v roce 2012. Petr Malý z Ústavu molekulární genetiky upozorňuje: "Už existují techniky, jak do organismu vpravit nový gen, či naopak nějaký současný vypnout."
Američtí vědci je odzkoušeli na krysách. Rázem jim zesílily svaly až o patnáct procent.
Ale existují ještě hrůznější možnosti. Vezmete embryo v matčině těle a dodáte mu požadované geny: úžasnou sílu, rychlost, obratnost. Vyrobíte tak dokonalého atleta na míru.
Co asi přijde pak? Čipy v mozku?
Když sportovci začali umírat
Doping není vynález novověku, je starý jako sám sport.
Jsme na hrách v antických Thébách u prvních antidopingových zkoušek historie. Závodníci musí na rozhodčího dýchnout a prokázat, že nepili alkohol. Provinilci zaplatí trestné sochy, aby bylo čím vyzdobit posvátný háj.
V Olympii zakazují pravidla požívání masa v prostoru soutěží, atleti se tedy cpou v zákulisí. Zápasníci věří tučnému vepřovému, skokani srnčímu, diskaři býčímu. Římští gladiátoři pojídají žlázy "statečných" zvířat.
Řecký lékař Herodikos radí: "Posilněte se před závodem mateřským mlékem přímo z prsu." Makedonci naopak věří: K vavřínu vítěze nám pomůže rozemleté oslí kopyto posypané plátky růží.
Když antičtí učenci vyhlásí, že slezina brání dosahování velkých výkonů, atleti rázem podstupují drsné kúry, jak se jí zbavit. "Pijte třikrát denně po celodenním půstu silný odvar z přesličky," radí jim Plinius starší. Středověká metoda vypalování sleziny rozžhaveným kovem naštěstí dosud není známa.
Koncem 19. století, kdy sport procitá po době temna, povolují zmatená pravidla jíst a pít cokoliv. Včetně alkoholu.
Spiridon Louis, vítěz maratonu na první novodobé olympiádě v Aténách, se na třicátém kilometru posilní vínem. Tenistka Suzanne Lenglenová kráčí za wimbledonským titulem s dávkou koňaku v krvi.
Teprve když opilý střelec v roce 1967 omylem zamíří na rozhodčí, jsou opět zavedeny testy na alkohol. To už ale málokoho trápí, protože mašinerie podpůrných prostředků je mnohem dál. Sportu dávno vládne farmacie a chemie.
Boxeři si beztrestně vtírají do obličeje mast z kokainu. Plavci trhají rekordy díky nevýbušné formě nitroglycerinu, který uvolňuje hladké svalstvo. Radikální cyklisté polykají cokoliv, od cukru s éterem po drogu pervitin. V rukou nekvalifikovaných mastičkářů brzy připomínají laboratorní opice. A začínají umírat.
Na olympiádě v roce 1960 nasadí dánský reprezentant Knut Jensen na kole vražedné tempo. Potom zakolísá, padá, zůstává ležet v mdlobách. Lékař určí diagnózu: úpal. Ale v nemocnici Jensen zemře. Pitva odhalí ronicol, prostředek k rozšíření cév, kterým cyklista krátkodobě vybičoval svoji výkonnost.
Mezinárodní olympijský výbor reaguje a vydává první listinu zakázaných látek. Ta však zprvu zůstává pouhým cárem papíru. Antidopingové testy se uskuteční až o pět let později. Nedokonalé a průhledné. Doping přitom nabírá dech.
Ve jménu propagandy
Státní plán číslo 1425, to byl nástroj ďábla.
V komunistické NDR se pod ním skrýval státem řízený doping, tato nová forma nedovoleného povzbuzování. Pouť za zlatem ve jménu propagandy.
V letech 1972-1988 přivádí zemi ke 384 olympijským medailím. Deset tisíc sportovců tu ročně spolyká dva miliony tablet, lékaři a trenéři jim je podávají bez ohledu na možné poškození zdraví. Další země východního bloku se připojují.
Výsměchem lidskosti jsou pokusy se systematickým oplodněním sportovkyň před důležitými soutěžemi, které podnikají v NDR a Sovětském svazu.
Lékaři uvažovali takhle: V prvních dvou měsících těhotenství se zvyšuje kvalita krve a hemoglobinu. Svaly jsou proto lépe okysličené, vazy pružnější, výkony vyšší. Pro takové gymnastky úplně ideální!
Zároveň je však pro tvůrce plánu 1425 nepřípustné, aby závodnice porodily, a tím ztratily další sezonu. Ve třetím měsíci tedy následuje krutý zásah: pod tíhou tréninkové námahy buď samy potratí, nebo jsou na potrat odeslány.
Málokdo si dovolí odmítnout. Vrcholový sport je branou k penězům i k cestám na Západ.
Trpí i nezletilé gymnastky, které ještě v žákovském věku polykají anabolika, jež urychlí zrání kostí a zastaví růst, aby snadněji metaly salta.
Plavcům pumpují východoněmečtí lékaři do střev až půldruhého litru vody. Díky ní se vznášejí na vodě a zároveň je sužují mučivé křeče v trávicí soustavě.
Někdy to končí tragicky, George Severse najdou po infarktu mrtvého na dně bazénu. Toxické látky z anabolik rozežraly jeho játra.
Dnes bývalí sportovci NDR žalují firmu Jenapharm, která steroidy na příkaz vlády vyráběla. "Jsme oběti, ne pachatelé," ujišťují.
|
Čím si sportovci pomáhají? HLAVA SVALY KOLENA, KLOUBY PLÍCE KREV |
Přesto většina z nich podstupovala dopingovou kúru dobrovolně. Anonymní anketa mezi československými sportovci odhalila, že čtvrtina z nich je ochotna nést zdravotní následky, pokud jim doping pomůže k olympijské medaili.
Mnozí si dokonce zakázané prostředky sami pořizovali. "V Rusku jsme je bez problémů koupili v lékárně," přiznává bývalý vzpěrač Jaroslav Rutter.
Černý trh: jako s drogami
Vedle zakázaných prostředků přibývá také legálních vymožeností, které mění sportovce v závodící roboty: koncentrované minerály, iontové nápoje, infuze. Norové vynalézají alpské stany, kde simulují řídký vzduch a nutí tělo produkovat víc červených krvinek.
Samozřejmě, i povolené podpůrné prostředky mohou tělo poškodit. "Glukóza, zvlášť v množství, jaké dostává třeba desetibojař Šebrle, se na zdraví nijak nepromítne. Ale přehnané množství vitaminů nebo minerálů dokáže napáchat škody," poukazuje fyzioterapeut Pavel Kolář.
Naopak doping v malých, kontrolovaných dávkách může být zdraví prospěšný. "Díky tomu, že jsem bral stanolon, jsem dnes zdravý. Léčil jsem jím strašné vyčerpání z tréninku," soudí Remigius Machura, kdysi úspěšný koulař.
Další nepravda zní: Dopují jen profesionálové. Omyl. Amatéři z posiloven mají anabolika denně na jídelníčku. Inzeráty na internetu nabízejí "steroidy za bezkonkurenční ceny". Černý trh s dopingem je dnes organizován stejně jako trh s drogami. "Od teenagerů z posiloven se dozvídám, že toho za měsíc spolykají tolik, co já za celý život," říká Machura.
Jistě, pod vlivem drog skládali též Beatles, psal spisovatel Kerouac nebo Jack Nicholson natáčel Bezstarostnou jízdu. A nikdo je nekritizoval! Jejich díla dodnes velebí.
Jenže sport, ten má přece být zdravým životním stylem! pomyslí si možná rodiče začínajících talentů. Zůstala jen iluze?
Vrcholoví sportovci jsou nemocní lidé - čtěte ZDE
Ne. Ovšem každý, kdo chce vypiplat budoucího olympijského vítěze, musí přistoupit na pravidla vrcholového sportu se všemi jeho riziky, pokrytectvím a nešvary.
Pavel Kolář věří, že i bez zapovězených metod a vitaminových sprch mohou sportovci triumfovat. "Kluk, který nebere podpůrné preparáty, stále může vyhrát olympiádu," říká.
Bylo by to krásné. Ale je to opravdu ještě možné?
