Odpověděla jim: "O.K., děkuji za radu." A zařídila se po svém.
Dva měsíce teď brázdí Spojené státy s exhibičním turné Champions on Ice. Před vystoupením v Atlantě poskytla exkluzivní rozhovor deníkům MF DNES a Sme. Z očí jí zářila spokojenost.
Máte za sebou nejtěžší životní období. Ani na okamžik jste nepomyslela na ukončení kariéry?
Vždycky jsem věřila, že dokážu znovu bruslit a vítězit. Přesvědčovala jsem se: Co se stalo, stalo se, nemohu to změnit. Mohu jen tvrdě pracovat.
Byla jste si jistá, že se vrátíte?
Je to sport. Nikdy si nemůžete být jisti. Jen věřit.
Co jiného byste dělala?
Chodila jsem na televizní kurs, učila se, jak číst zprávy, jak se chovat za kamerou.
Takže novinářku? Ale vystudovala jste přece jiný obor.
Ano, tělovýchovný institut. Nevím, čím budu. Často musíte vyzkoušet spoustu profesí, než poznáte: Tohle chci dělat. Třeba ze mě bude kuchařka. Nebo budu sedět doma.
Jevgenij Pljuščenko chce být manažerem sítě hotelů.
(uchichtne se) To že řekl? Hodně štěstí. Konkurovat mu nebudu.
Studovalo se vám snáz, protože jste úspěšnou sportovkyní? Říkali učitelé: Oh, to je Irina, to je v pořádku.
Ke konci ano, zato začátky byly tvrdé. Ráno jsem jezdila na trénink, pak do školy, znovu na trénink. Zkoušky a testy jsem musela dělat jako každý jiný.
S jakými známkami? Byla jste dobrá studentka?
Dobrá, ne výborná. Ale už je to dávno, skoro pět let. Promovala jsem v jedenadvaceti.
Teď jste vdanou paní, jednou z mála v ženském krasobruslení.
Opravdu?
Manžela má už pouze Slovenka Babiaková. Dvě třetiny roku trávíte na cestách. Takové soužití není vůbec jednoduché.
Oba jsme věděli, koho si bereme. Někdy je lepší, když se pár měsíců nevidíte, nejste unavení jeden druhým. Teď jsem tady, na túře. A vím, že někdo na mě doma čeká. Cítím se díky tomu silnější.
Voláte si každý den?
Ano, telefonujeme si, esemeskujeme.
Musíte mít pořádný účet.
Kupuju si předplacené telefonní karty za pět dolarů, s nimi je to lacinější. Navíc mám mobil se dvěma tisíci minut zdarma.
Americký?
(ukazuje dva mobily, růžový a černý) Dva. Tenhle je americký, tenhle ruský.
Doma jste typickou domácí paní? Se vším vařením a uklízením?
Jak kdy. Ráda vařím, když zbude čas. Uklízet musím denně, protože všude jsou chlupy z našeho psa. Nemám ráda žehlení a mytí nádobí. V tom se spoléhám na manžela nebo myčku. A žehlí moje maminka.
Manžel Sergej je trenérem fitness, cvičí děti. Dělá fyzičku i s vámi?
Nikdy. V létě, když jsme spolu, se chceme bavit.
Kde jste byli naposledy na dovolené?
Loni deset dnů v Turecku. Můj známý tam pracuje jako animátor, zajeli jsme za ním a lenošili u moře.
Máte radši moře než hory?
Líbí se mi i snowboarding. Bohužel je trochu nebezpečný.
Stejně jako rychlá auta. Jaký jste řidič?
Bláznivý rozhodně ne, chci zůstat naživu. Ale moc ráda řídím v noci. Vezmu svoji Toyotu Landcruiser, otevřu si okno, pustím hudbu a jen tak se projíždím na okruhu kolem Moskvy.
Při turné Champions on Ice se většinou přesouváte speciálními autobusy. Není to vyčerpávající?
Zvykla jsem si. Mám polštář a spím nebo koukám na film.
A mezi vystoupeními? Čím se zabavíte?
Miluju nakupování.
Třeba na slavné Páté avenue v New Yorku?
To je dobré místo, jenže pro mě trochu drahé. Radši chodím do obchodních center. Taky ráda spím a plavu. Kina mě v Americe tolik nelákají, zase tak dobře anglicky neumím, abych rozuměla filmovému slangu.
Na rozdíl od většiny ruských krasobruslařů jste se nepřestěhovala do USA. Nezměníte názor?
Zatím plánuji život v Rusku. Většinou lidé opouštějí svoji zemi, protože jim tam něco chybí. Já mám doma všechno, navíc mohu cestovat po světě.
Nerada zůstáváte dlouho na jednom místě?
Tak. Ale věřte mi, je šílené, když jste čtyři měsíce v kuse s kufry na cestách. Venku je už plus 25 a já s sebou pořád musím tahat zimní bundu a zimní boty z března. Během túry máme i čtyřdenní pauzu. Američané si zaletí domů, ale co já? Na čtyři dny se do Ruska nepoženu.
Co tedy o takové pauze děláte?
Třeba jedu do Las Vegas.
Do kasina?
Ne, jen se tam procházím po ulicích.
Připadáte si někdy osamocena?
Často. I proto, že my Rusové máme jinou mentalitu než Američané. Aspoň že teď v Atlantě je se mnou ruská kamarádka.
Když se potom vracíte do Moskvy, mají vaše zavazadla v letadle nadváhu?
A jakou! Nemohu se vrátit domů bez dárků. Vezu je pro každého, pro rodiče, manžela, všechny děti svých přátel. Zajdu tu do hračkářství a jen ukazuju: Chci to, to, tohle i tohle.
Máte radost, pokud něco seženete lacino?
Jistě. Dlouho jsem nemohla sehnat zelené boty. Tady jsem viděla krásné a laciné, ale neměli moji velikost. Až mě kamarádka vzala do jiného obchodu a tam konečně byly.
Je vám 26 let. Bude turínská olympiáda posledním závodem vaší kariéry?
Kdo ví? Ani já ne. Je to možné. Chtěla bych opravdovou rodinu, děti. Myslím na ni už čtyři roky, zatím však nebyl čas.
30. dubna 2005 1:00
