Šebrle: Konečně mám medaili

Desetibojař Roman Šebrle si na olympijských hrách v Sydney konečně užil svou chvilku slávy. Stál na ploše Olympijského stadionu, měl stříbrnou medaili na krku a lidé mu tleskali. Takový úspěch ještě nepoznal. V posledních letech už mu byl blízko, ale vždycky mu kousek scházel. A mohl být ještě výš. Vedle něho pózoval vítěz Erki Nool z Estonska, který vyhrál díky rozhodnutí sudích, již mu uznali sporný pokus v disku.

Jaké to bylo na stupních, když jste přijímal hold celého stadionu?

Perfektní. Tvrdě se na to trénuje, občas si říkáte, proč to všechno děláte. Tohle za to stojí, právě kvůli tomu to dělám.

Co za tou medailí stojí, čím vším jste si musel projít, než jste jí dosáhnul?

Je to tvrdým tréninkem, odpíráním a zkušenostmi. Už mám pár desetibojů za sebou a z každého si beru zkušenosti. Jsou za tím léta dřiny a práce. Nejenom mojí, ale spousty lidí okolo mě.

Jak hledáte vůli odpírat si příjemné věci kvůli tréninku a sportovnímu úspěchu?

Někdy je těžké odepřít kamarádům a nikam nejít. Jenže já atletiku miluji, desetiboj obzvlášť, a nedělalo mi to problémy. Je to vyváženo jinými věcmi, jako třeba teď. Já sportem žiju a tak to zůstane. Atletika je pro mě všechno.

Potřeboval jste úspěch?

Ne potřeboval, spíš jsem ho chtěl. Neberu úspěch tak, že ho potřebuji. Chci být nejlepší, každého porazit, chci být úspěšný.

Byl závod na olympiádě v Sydney vaší životní chvílí?

Určitě. Je to moje první medaile venku na velké soutěži, byl to můj životní závod.

Kde jste sbíral sílu v okamžicích, kdy se vám nedařilo? Třeba ve skoku o tyči jste skočil nadprůměrných 480 centimetrů, přestože jste měl s touhle disciplínou v posledních týdnech velké potíže.

I když v závodě bylo něco špatného, ostatní to taky neudělali vždycky úplně nejlépe. Já jsem medaili hrozně chtěl. Právě touha po ní mě vyburcovala. Do další disciplíny jsem se vždycky vyhecoval.

Čekáte, že váš život po zisku olympijské medaile bude v něčem jiný než dřív?

Měnit se nic nebude. Dobře, je to stříbrná medaile. Ale nemám žádnou z mistrovství světa, ani z mistrovství Evropy. I když jsem získal olympijskou medaili, není nejvyšší. Takže motivace je pořád.

Chyběla vám vůbec někdy motivace?

Ne. Dělám atletiku pro radost, protože jsem vždycky chtěl vyhrávat. Až tak moc, že s tím mám na tréninku potíže. Jsem netrpělivý učit se techniku. Chci hodit za každou cenu co nejvíc a skočit co nejdál. Motivace budu mít vždycky dost.

Co se teď bude dít ve vaší tréninkové skupině? Vy prožíváte úspěch, Tomáš Dvořák zase zklamání. V co to může vyústit?

Nemyslím si, že to v něco vyústí. Jsem přesvědčen, že Tomášovi to dodá sílu do dalších let, do dalšího čtyřletého cyklu. Samozřejmě budeme oba ještě lepší.

Poprvé jste Dvořáka porazil. Budete ho hecovat, nebo se k němu chovat spíš citlivě?

My se o desetiboji a o soutěži nikdy nebavíme. Myslím, že je to tak správné. Tomáše pořád považuji za jedničku. Zatím se nic nemění. Byl bych raději, kdybychom na té bedně byli oba dva.

Po závodě jste říkal, že jste šťastný ze stříbrné medaile. Ale zlatá byla blízko. Opravdu vás nemrzí, že jste nevyhrál?

Já si to asi opravdu neuvědomuji, ale jsem šťastný. I když zlato by samozřejmě bylo lepší. Byla to soutěž nahoru dolů. Udělal jsem si o pět vteřin osobní rekord na patnáctistovku. Udělat si osobák jenom o tři vteřiny, bylo by to čtvrté místo. Já jsem spokojený se stříbrnou medailí. Další úvahy nechám na pozdější dobu. Třeba mě to jednou přepadne a budu naštvaný.

Přivítal jste aktivitu atletického svazu, který chce dodatečně prověřit, zda Nool při posledním pokusu v disku nepřešlápl?

Ano. Když mi řekne deset závodníků včetně Tomáše Dvořáka a Jirky Ryby, že to přešlap byl, tak to asi přešlap byl. Ale o tom je těžké teď diskutovat.

Cítíte s odstupem několika hodin křivdu?

Zatím ne. Tomu vyšetřování nechám volný průběh, ale hrozně mi na tom záleží.

Vnímáte, že jste se ziskem olympijské medaile posunul z kategorie nadějného závodníka mezi elitu?

Myslím, že jsem v té kategorii byl už předtím. Akorát mi nevyšlo mistrovství světa v Seville, kde jsem byl zraněný, a mistrovství Evropy v Budapešti, kde jsem neměl formu. Já na medaili myslím pořád a v tom se nic nezmění.

Jak teď bude vypadat váš atletický život?

Úplně stejně jako dřív. Budu pracovat stejně. Vím, že ani stříbrná medaile nespadne ze stromu. Tudíž musím na sobě pracovat dál, makat a neflákat se. Je to další odříkání, další makačka, další křeče v nohách. Třeba to přispěje k dalším medailím.