Čtvrtkař Jiří Mužík byl trochu rozladěn, když seděl na židli tréninkového oválu, který v hale v belgickém Gentu obepínal závodní dráhu. Ještě nemohl popadnout dech po finále závodu štafet na 4x400 metrů. A pořád nevěděl, jestli se má smát, nebo vztekat. Mohl být šťastný, vždyť český tým právě doběhl druhý za Rusy na mistrovství Evropy. Přesto nebyl. Mužík zaběhl první úsek štafety v čase 45,96 podle elektronické časomíry. V závodě jednotlivců by to byl národní rekord a na evropském šampionátu by takový výkon v individuálním běhu s ohromnou převahou sedmi desetin znamenal zlato. Žádný český čtvrtkař v Gentu v samostatném závodě neběžel. Všichni se rozhodli obětovat všechno štafetě. Celý víkend se dívali, jak soupeři tvrdě bojují v rozbězích. Oni mělo volno, čekal je jediný závod. "Vyhrál bych mistrovství Evropy. Škoda, ještě žádný titul nemám," říkal Mužík. Dva jeho kamarádi ze štafety, Jan Poděbradský a Karel Bláha, už stáli opodál. Poslední přišel Štěpán Tesařík. Nemluvil hned, jako by se bál, co řekne. "Kluci, potkal jsem Slováky a oni říkali, že Rusy diskvalifikovali." Rus Semjonov prý při seběhu k mantinelu vybočil z dráhy. V tom případě by česká štafeta vyhrála mistrovství Evropy. Trvalo to ještě další minutu, než přiběhl atletický statistik Milan Urban s oficiální výsledkovou listinou. "Kluci, jste mistři!" volal na ně už z dálky. Možná, že ti čtyři si radost, která je ovládla, vychutnali víc, než by se to stalo na dráze. Měli na ni víc sil. A tak řvali z plných plic. Objali se a bláznivě poskakovali. "Všechno beru zpátky, ničeho nelituju," křičel Mužík. "Jsme mistři, to je něco!"
28. února 2000
