"Doktor nesmí myslet na slávu. Musí myslet na to, že hráč se sportem živí a pokud do něj neuváženě řízne, vezme mu práci," říká vyhledávaný odborník z Ortopedické kliniky Fakultní nemocnice v Olomouci v rozhovoru pro MF DNES.
Jak se získávají hvězdní pacienti?
Jak? Začínal jsem s vyšší ortopedií v Přerově a tam se kdysi koupil takový přístroj – artroskop, kterým se operují kolena. Je to už asi patnáct let. Začal jsem se s ním učit a vzhledem k tomu, že mi to z lékařů, kteří tam byli, nejvíce šlo, tak jsem u toho zůstal. S artroskopií se tehdy začínalo. Už jsem nemusel klouby otvírat, rozřezávat je tak, jak se to dělalo. Tím pádem ke mně chodili sportovci, protože návraty jsou po artroskopii rychlejší, než po otevřených operacích.
Čím to, že vás vyhledává hlavně tolik hokejistů?
Jirka Dopita byl dvakrát operovaný, měl neustále problémy s kolenem. A potom jsem ho operoval já a koleno bylo dobré. Po úraze, který měl na mistrovství světa, mu konečně drželo. A hráči pak začali ke mně jezdit ve větším množství. Dostávali se ke mně hokejisté z extraligy a postupně přicházely i hvězdy jako Pavel Kubina či Milan Hejduk. Jezdí ke mně hráči agenta pana Henyše či Maršouna.
Jsou hokejisté odvážní pacienti, nebo jako drsňáci vypadají jen na ledě?
Hokejisté patří relativně mezi tvrdší pacienty. Souvisí to s tím, že mají nižší práh bolesti, protože hrají kontaktní sport. A bolest je jejich každodenní chleba. Po operaci nesténají, ale to je naopak ke škodě.
Člověk je odoperuje a oni mi i po náhradě vazů chtějí hned trénovat.
K pacientům doktora Holibky patřil i hokejový útočník Jiří Dopita..
To souvisí s tlakem, který kluby vyvíjejí na doktory, aby se hráči mohli zapojit rychle do tréninků. Je to hlavní rozdíl mezi běžnou lékařskou praxí a péčí o sportovce?
Ano, v tom je jediný rozdíl. Sportovci mají dva problémy – první je, že každý trenér a manažer chce, aby se jeho hráč vrátil co nejdřív. Kluby na ortopeda tlačí. A hráče pak pošlou jinam – tedy tam, kde jim slíbí, že se vrátí dřív. A to je druhý problém. V podstatě na každého známého vrcholového sportovce číhá spousta ambiciózních ortopedů. Hráč se zraní a ortoped si řekne: Ježíš, to je Nedorost, tak ho hned odoperujeme! Přitom dost hráčů se dá léčit konzervativně nebo operovat až po sezoně. Jenže hodně ortopedů se do nich hned pustí.
Sportovcům tedy spíš ublíží?
Pak ke mně přichází s rozsáhlými nálezy, nemohou s koleny ani hýbat. A třeba utrpěli jen podvrtnutí kolene, kde ortoped více méně nic nenajde. Udělá operaci a napíše, že má v koleni spoustu škod. Například v pondělí jsem operoval Haranta z Liberce. Do nemocnice šel s typickým příznakem naraženého kolena a hned do něj vlezli, protože to je přece extraligový hokejista Harant z Liberce. Přitom stačilo ho odléčit konzervativně, dát mu ortézu. Za tři týdny by mohl začít hrát, takhle už jim chybí v podstatě celou sezonu. Měl artroskopii, kterou – myslím si – mít nemusel.
Takže největší hrozbou hvězd jsou ambiciózní lékaři?
Přesně tak. Je to jedna z největších hrozeb. Ortoped si myslí, že když odoperuje sportovce, stane se slavným. Hráči si jsou mnohdy nebezpeční sami sobě. Nařídím jim klid a rehabilitaci, ale pak se dívám na televizi a oni hrají.
Stal jste se známým díky tomu, že léčíte sportovce. Vy jste o podobnou slávu nestál?
Doktor nesmí myslet na to, jestli bude slavný či ne. Musí myslet na to, že hráč se sportem živí a pokud do něj neuváženě říznu, vezmu mu na nějaký čas, nebo i na celý život, obživu. Nebude mít zaměstnání a přitom by mohl ještě vydělávat.
A já budu mít ostudu po celé republice. V Česku máme spoustu kvalitních ortopedů, kteří dělají medicínu dobře. Ale jsou i takoví ti ambiciózní. Já už nemám zapotřebí se nijak zviditelňovat. Takhle jsem nikdy neuvažoval.
Jak tedy uvažujete?
Když přišel sportovec, přemýšlel jsem, jak bych léčil sebe, protože jsem byl taky sportovec. Hrával jsem vrcholově volejbal, mám odoperovaná obě kolena, obě ramena. Co bych udělal sobě, dělám i sportovcům nebo obyčejným lidem. Třeba Leškovi, když si zranil koleno před play-off, jsem odstranil bolest a dal mu ortézu. Sezonu dohrál a Zlín získal titul mistra ligy. Operoval jsem ho až po ní.
Také Petr Leška vyzkoušel umění dokora Holibky.
Uvědomujete si, že jste tak pomohl Zlínu k titulu?
Člověka to těší. Nechal jsem Lešku dohrát play-off, on dal ještě pár gólů a získali titul.
Zajdete se podívat na hokej, abyste viděl pacienty v práci po zranění?
Jo, dívám se. Ale nevím, komu fandit, protože v každém týmu je tak pět hráčů, které jsem operoval. Lojza Hadamczik mě zval do Vítkovic, ale nemám na to bohužel čas. Koukám se na televizi. Za rok se na extraligu dostanu pětkrát, šestkrát.
Netrnete, když vidíte hráče svíjet se na ledě?
Třeba teď přes obránce ošklivě spadl Václav Nedorost a já si hned řekl: aha, vykloubené rameno.
Rovnou diagnostikujete.
Říkám si, co bude.
Navázal jste s hráči i přátelský vztah?
Ano, s některými mám kamarádský vztah. S Jirkou Dopitou si tykáme. Blízký vztah mám třeba s Hamrlíkem, Kratěnou či Tomajkem. Zvou mě na tenis.
To je jistě příjemnější, než se potkávat výhradně na operačním sále...
Určitě. Teď jsem se bavil s Jirkou Dopitou a říkám mu, že jsem ho hrozně dlouho neoperoval, co se děje. On má teď jiné povinnosti. Musí zachránit Brno.
Je vlastně dobře, když se delší dobu nevidíte. Znamená to, že vaše práce je kvalitní a zdraví drží.
Přesně. Když mi Jirka zavolá, jestli nechci jít na pivo, já se zhrozím: Ty vole, já myslel, že se ti něco stalo! (usmívá se)
Fotbalista Patrik Berger k pacientům doktora Holibky nikdy nepatřil. Věhlasného ortopeda by ale z profesního hlediska potíže sparťanského záložníka zajímaly.
Je pravda, že s vaším olomouckým kolegou Danielem Ditmarem máte rozdělené pacienty – on léčí hlavně fotbalisty, zatímco vy hokejisty?
Tak to není. Ale je fakt, že doktor Ditmar se stará o Sigmu. Ovšem pacienty si nedělíme. Ke mně jezdí spousta fotbalistů z republiky.
Můžete srovnat zahraniční ortopedické kliniky s českými? Jak na tom jsme?
Měl jsem možnost reoperovat řadu hráčů, kteří byli operovaní v Americe. Například Melichara, který hrál v Pittsburghu. Naše medicína ve srovnání se zahraniční je na úplně stejné úrovni. Jezdím na stáže do Německa či do Států. Říkal jsem si, že bych operoval jinak a byl možná ještě preciznější. Co se týče vybavenosti, každá nemocnice už ji má k dispozici. Bohužel třeba není lidem tolik dostupná, ale naštěstí něco hradí pojišťovny. Je to jen o tom, který lékař se vzdělává a jezdí na kongresy. Zamnou do Olomouce jezdí naši a slovenští ortopedi.
Takže mezi uznávanými klinikami v Mnichově nebo ve Vailu a tou v Olomouci není takový rozdíl?
Ve Vailu jsem byl a co se týká operační techniky, tak rozdíl není žádný. V základních operacích jsme na tom dokonce líp než Američané. Tam to funguje tak, že operuje zkušený lékař kolem pětapadesáti let, pak má k dispozici mladšího třeba čtyřicetiletého a ještě má rezidenta, který je po škole. Ten natírá nohu, čtyřicetiletý občas udělá řez a pětapadesátiletý doktor operuje. U nás lékaři operují od rána do večera a na vrcholu jsou od třiceti pěti až do padesátky. Pak jsou daleko zkušenější než kolegové v Americe.
Bývalý český fotbalový reprezentant Patrik Berger má s koleny chronické problémy. Dlouho vyhledával odborníky v cizině. Nechtěl byste se na něj podívat?
Myslím, že teď má klubového lékaře Sparty. Patrika jsem neviděl, ale určitě bych se na něj rád podíval. Za minulého režimu jezdili naši nejlepší sportovci na operace do zahraničí, protože v té době tam byla daleko lepší vybavenost než na východě. Dvacet let po revoluci už nemají pro nás kliniky v zahraničí takové opodstatnění. Viděl jsem hráče, kteří byli operováni v zahraničí za dost peněz a teď mají znovu problémy. Nálezy jsem pak musel po cizích doktorech opravovat. Jak říká pan Henyš: Zlaté české ruce.
Kickboxer Roman Kleibl (vpravo) si díky doktoru Holibkovi prodloužil kariéru.
Těžké období si prožil olomoucký hokejista Radek Meidl, který během roku a půl podstoupil čtyři operace. Jak to zvládal?
Má velkou vůli. Byl po náhradě křížového vazu, pak začal hrát a zlomil si čéšku. To se může stát. Třeba vítkovickému Barinkovi jsem operoval obě ramena během čtyř měsíců.
Meidla navíc hned po operaci kolene chytlo slepé střevo.
Máte pravdu, po vazech jsme ho převáželi se slepákem. A ještě jsem mu operoval rameno. Po psychické stránce to neměl lehké. Třeba Honza Tomajko měl operovaná obě kolena, klíční kost, měl zlomeninu pažní kosti. A vždycky se dokázal vrátit. Nejvíc operovaný hokejista u nás je Jirka Dopita, ale Honza Tomajko si s ním nemá co vyčítat.
Dostal se k vám sportovec, u kterého jste věděl, že už mu nelze pomoci a bude muset skončit kariéru?
Reoperoval jsem mnohokrát operované hráče a říkal jsem si, že už je to marné. Třeba koleno Martina Hamrlíka – nahrazoval jsem mu chrupavky, vazy. Zdálo se, že už nikdy nebude hrát. Ale hraje dobře dodnes. Roman Kleibl, který vyhrál K1 v kickboxu, utrpěl tříštivou zlomeninu. Jedna kůstka se rozbila na deset kousků. Vypadalo to, že skončí. Zvládli jsme to a v Praze se pak stal mistrem K1.
To jsou ty šťastnější příběhy.
Ano, jsou. Zajel jsem se na něj dokonce podívat. Pomáhá i nesmírná vůle sportovců, kteří se chtějí vrátit.
A teď ty smutné...
Nevím, nějak si na ně nevzpomínám. A vzpomenout si ani nechci. Reoperoval jsem teď hráče, kde už je to hodně špatné. Nechci ho jmenovat. Operoval ho jeden kolega v Praze a já jsem byl zděšen. U něj to vidím do budoucna zle. Ale nejsem si vědom, že bych někomu řekl: Konec kariéry.
