Celý závod z vaší strany vypadal jako jedna velká pohoda...
Poprvé v životě jsem se na největší akci potkal s nejlepší formou. Trenér Dalibor Kupka ji skvěle načasoval a gradovala v pravý okamžik.
On ale úplně nadšeně nevypadal.
Když mi Eva před čestným kolem předávala vlajku, řekla mi, že Dála je pěkně naštvaný.
Kvůli rekordu šampionátu, který vám o pár bodů unikl v závěrečné patnáctistovce?
Ano. Mohl jsem ho udělat, ze svého výkonu jsem trochu zklamaný, ale zlatá medaile má přece jen větší cenu a můžu ho přece překonat za čtyři roky.
Co jste si ještě s manželkou hned po vašem vítězství stihli povědět?
Pogratulovala mi a dali jsme si pusu. Známe se, nepotřebujeme slova, stačí pohled.
Oproti loňskému mistrovství světa v Edmontonu jste si s Tomášem Dvořákem vyměnili role.
Je mi líto, že se mu nedařilo. Komunikovali jsme, hecovali se. Je to škoda, mohli jsme stát na bedně spolu.
Myslíte, že jste teď převzal roli nejlepšího desetibojaře světa?
Ale ne. Prostě jsem vyhrál nejdůležitější závod roku. Příště může být všechno jinak a zvítězit někdo jiný, třeba Tomáš.
V úspěšných vystoupeních se pravidelně střídáte, jeden rok on, druhý vy...
Jo, příští rok je lichý. Ale já už jsem si snad svoje prokletí dvakrát na mistrovství světa vybral. I když, kdyby mi měly vycházet sudé roky, tak to beru, budou přece olympijské hry v Aténách.
Ze Sydney už máte stříbrnou medaili, teď z Mnichova titul mistra Evropy. Co je podle vás cennější?
To je strašně těžké říct. Olympiáda je olympiáda. Zlato je zlato. Strašně těžké.
