Doma fandí Soukupovi dva handicapovaní sourozenci, bratr a sestra. "Jezdím pro ně, abych jim dělal radost," říká. "Vždycky, když přijedu domů, jsou strašně šťastní."
Skromnou a tichou povahou vůbec nezapadá do škatulky rvavého elitního sportovce. "Navenek nejde tak tvrdě za svým jako Michal Šlesingr," uznává Rybář. "Ale v hlavě to má srovnané."
Tak moment. Máme tu snad prototyp bezchybného muže? Žádná negativní vlastnost? "No...," zamyslí se kouč. "Jen občas je trochu pohodlný a v tréninku si uleví."
Fotogalerie |
"To se pak se mnou Ondra nepáře. Umí i zařvat," ujistí Soukup. "Jo, někdy je potřeba nad ním trochu zapráskat bičem," pousměje se Rybář. "Ale jinak bych o Jardovi mluvil jen v superlativech."
Už na druhém stupni základní školy se Soukup stěhoval od rodičů z Lomnice na sportovní školu do Jilemnice. "Bydlel jsem tam u babičky a ta mě nenechala zvlčit. Byla jako generál."
Ve 2. ročníku se rekvalifikoval z běžce na lyžích na biatlonistu, se Šlesingrem a Moravcem vozil štafetové medaile z juniorských mistrovství světa, ale na rozdíl od nich ho nevzali hned do dospělého áčka.
V B-týmu však začal pracovat právě s koučem Rybářem a šlo o setkání zlomové. "Padli jsme si do oka." A to nejen díky společné zálibě v podobě projížděk na motorkách chopperech, při nichž relaxuje.
Rybář v něm poznal sportovce typu "ryzí příroďák". Soukup vlezl do kajaku, osahal si ho a pak... "Po chvilce zkoušení zvládl eskymácký obrat i bez pádla. Při fotbálku byl zase naším Tondou Panenkou."
Trenér si vzal nad tehdy 20letým biatlonistou ochranný patronát, dával mu "kamarádské rady do života" a společně došli roku 2006 do dospělého A-týmu. "Vsadili jsme na taktiku postupného zlepšování. Ondra má koncepci, které se držíme," naznačí Soukup.
V této zimě ho přivedla poprvé na pohárové pódium (3. v Östersundu) a v úterý i na bronzový stupeň při světovém šampionátu. "Přítelkyně mi potom řekla, že je na mě pyšná. Pogratulovat přišel také Björndalen a Simon Fourcade povídal, jak je rád, že je na stupních se mnou."
Trenéři a servismani slavili jeho medaili do třetí ranní, on šel o půlnoci spát. Mistrovství nekončí, dnes čeká ostře sledovaná štafeta. "Což je specifický závod, kdy to musí sednout každému z nás. Záleží skoro na každé ráně - a těch ran je tam vážně moc. Popereme se."
O co? Kde leží hranice české spokojenosti? "To si radši řekneme až za cílem."
tisknout 
